11 C 337/2021-55 — Okresní soud v Kutné Hoře

Rozsudek obsahuje zkrácené odůvodnění ve smyslu § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Předmětem řízení je spor o zaplacení částky 2 295 Kč s příslušenstvím, což má být dle žalobních tvrzení dlužný televizní poplatek dle zákona č. 348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích za měsíce září 2018 až leden 2020. Žalobkyně se dále domáhala úroků z prodlení z dlužné částky za období od splatnosti jednotlivých plateb do 15. 10. 2020. Žalobkyně vzala v průběhu řízení žalobu zpět v částce 1 890 Kč s příslušenstvím představující dlužné televizní poplatky od prosince 2018 do ledna 2020 a úroky z prodlení z těchto poplatků, soud proto podle § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) řízení v tomto rozsahu zastavil. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci. Žalovaný je držitelem televizního přijímače a od 1. 4. 1980 byl přihlášen k placení televizního poplatku dle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích (dále jen„ zákon o poplatcích“) na adrese [adresa]. Dne 8. 11. 2018 se žalovaný přihlásil k placení televizního poplatku na adrese svého trvalého bydliště a počínaje prosincem 2018 je tam začal hradit. Žalovaný však neuhradil televizní poplatky za měsíce září až listopad 2018. Na takto zjištěný skutkový stav soud aplikoval § 3 odst. 2 zákona o poplatcích, podle kterého je poplatníkem televizního poplatku fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Soud dále aplikoval § 6 zákona o poplatcích v účinném znění, dle kterého činí výše televizního poplatku 135 Kč měsíčně, přičemž je dle § 7 odst. 2 zákona o poplatcích splatný nejpozději do 15. dne příslušného měsíce. Bylo zjištěno, že žalovanému vznikla dle zákona o poplatcích povinnost hradit žalobkyni televizní poplatek ve výši 135 Kč měsíčně, kterou však žalovaný v měsících září až listopad 2018 nesplnil. Soud proto žalobkyni přiznal částku 405 Kč jako dlužný poplatek za tři výše uvedené měsíce. Žalovaný se včasným neuhrazením dlužných poplatků dostal do prodlení a žalobkyni tak vzniklo právo požadovat dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, úroky z prodlení dle § 2 Nařízení vlády č. 351/2013 Sb., jejichž výše činila v rozhodné době 9% ročně. Soud přiznal žalobkyni úroky z prodlení z každého jednotlivého poplatku ode dne následujícího po jeho splatnosti do 15. 10. 2020, když žalobkyně úroky z prodlení od pozdějšího data nepožadovala. Soud pouze dodává, že celková výše úroků z prodlení přiznaných žalobkyni ve výroku II. tohoto rozsudku činí 72,89 Kč. Řízení bylo co do částky 1 890 Kč s příslušenství zastaveno vinou žalobkyně ve smyslu § 146 odst. 2 věty první o.s.ř., v této části řízení lze proto pro účely náhrady nákladů řízení považovat žalobkyni za neúspěšnou. Žalobkyně byla úspěšná toliko co do částky 405 Kč s příslušenstvím, naopak byla neúspěšná co do částky 1 890 Kč. Žalovanému by tak náležela poměrná náhrada nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaný však náhradu nákladů řízení nepožadoval, soud proto rozhodl tak, že se jejich náhrada nepřiznává žádnému z účastníků.