26 C 413/2020-18 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 21. 9. 2020 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 4 200 Kč spolu s 9% úrokem z prodlení z této částky od 19. 9. 2018 do zaplacení, což odůvodnila tím, že dne 25. 7. 2017 uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč za poplatek ve výši 7 700 Kč, kdy žalovaný měl částku v celkové výši 17 700 Kč splácet v týdenních splátkách po 295 Kč. Žalovaný však uhradil toliko 13 500 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil. 3. K nařízenému jednání se předvolaní účastnici nedostavili, ačkoliv byli řádně a včas předvoláni. Žalobkyně svoji neúčast omluvila, žalovaný nikoliv. Soud proto jednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř., přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů. 4. Soud provedl důkaz čtením následujících listin: smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 25. 7. 2017, smluvních podmínek, formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru, evidenční karty klienta ze dne 25. 7. 2017 a předžalobní upomínky včetně podacího archu ze dne 14. 4. 2020. Jiné důkazy nebyly v řízení navrhovány. 5. Na základě provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav: ze smlouvy o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 25. 7. 2017 mezi žalobkyní a žalovaným. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč za poplatek ve výši 7 700 Kč. Žalovaný se zavázala částku v celkové výši 17 700 Kč splatit formou 60 týdenních splátek po 295 Kč. Ve smlouvě žalovaný současně potvrdil převzetí v hotovosti částky 10 000 Kč. Z evidenční karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný vůči žalobkyni prohlásil, že je svobodný, žije v nájmu, má středoškolské vzdělání, je zaměstnán na plný pracovní úvazek jako operátor s čistou mzdou 17 500 Kč měsíčně. Jeho celkové měsíční výdaje činí 9 250 Kč (nájemné a energie 5 000 Kč, domácnost 3 000 Kč, splátky úvěru 800 Kč a jiné výdaje 450 Kč). O úhradu dlužné částky byl žalovaný upomínán v předžalobní upomínce, která byla dne 14. 4. 2020 odeslána jako doporučená zásilka na adresu žalovaného. 6. Žaloba byla jako nedůvodná v plném rozsahu zamítnuta. Soud má za to, že smlouva o úvěru je neplatná a jedná se přitom o neplatnost absolutní, k níž soud je povinen přihlédnout i bez námitky účastníků. Dle soudu žalobkyně nedostála povinnostem stanoveným v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy řádně nezjišťovala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. K neplatnosti smlouvy soud přihlédl i bez námitky žalovaného, a to s ohledem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], dle kterého články 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Tyto články Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí. Žalobkyně tvrdila, že nahlížela do databáze neplatných dokladů vedené ministerstvem vnitra, nahlížela do insolvenčního rejstříku, do platební historie žalovaného u žalobkyně a dále do systému [právnická osoba], tato svá tvrzení nijak neprokázala. Dále žalobkyně tvrdila, že na základě sofistikovaných vědomostí obchodního zástupce žijícího v dané oblasti vyhodnotila aktuální finanční situaci žalovaného, avšak k tomuto taktéž nedoložila žádné doklady. Žalobkyně tedy neprokázala, že by prováděla řádné šetření schopnosti žalovaného splácet úvěr, a to před uzavřením smlouvy, že by zjišťovala jeho příjmy, výdaje a platební morálku u dřívějších smluvních vztahů. 7. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná a uplatněný v tomto řízení nárok nemohl být ani částečně posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jelikož žalovaný uhradil dle tvrzení žalobkyně více, nežli činila výše poskytnutého úvěru, a proto byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta. 8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto negativním výrokem podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., jelikož procesně úspěšnému žalovanému dle obsahu spisu v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.