21 C 61/2023-42 — Okresní soud v Karviné

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 20 000 Kč z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť původní věřitel společnost [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ původní věřitel“ nebo„ poskytovatel úvěru“), poskytla na účet žalovaného částku ve výši 20 000 Kč. Žalovaný tuto částku dosud nevrátil. Pohledávka byla žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z listiny označené jako smlouva o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že se podle této smlouvy poskytovatel úvěru zavázal vyplatit dne [datum] žalovanému částku ve výši 20 000 Kč na bankovní účet [bankovní účet] a žalovaný se zavázal půjčenou částku splatit v měsíčních splátkách spolu s úrokem 40 % p. m. Tato listina nebyla žalovaným vůbec podepsána. Původní věřitel smlouvy o zápůjčce sjednával prostřednictvím svých internetových stránek [webová adresa] (zjištěno z obchodních podmínek). Na účet žalovaného [bankovní účet] byla dne [datum] připsána částka ve výši 20 000 Kč pod variabilním symbolem [číslo] (Zjištěno ze sdělení [právnická osoba], ze dne [datum] a potvrzení o provedené platbě). Poskytovatel úvěru pohledávku ze smlouvy postoupil žalobkyni. (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a seznamu postoupených pohledávek). Zástupce žalobkyně před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky písemnou upomínkou a současně mu oznámil, že byla pohledávka postoupena žalobkyni. (Zjištěno z předžalobní upomínky ze dne [datum], oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] a poštovního podacího archu). 4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 12. 2016, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 5. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 96/2022 Sb. účinném od 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky 8. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně byla oprávněna k podání žaloby, neboť jí byla pohledávka postoupena původním věřitelem smlouvou o postoupení pohledávek ve smyslu § 1879 o. z. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno nejpozději doručením žaloby. 9. Soud dále dospěl k závěru, že mezi účastníky byla prostřednictvím internetu sjednána smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., podle které původní věřitel vyplatil žalovanému sjednaný úvěr. Podmínky pro splácení úvěru (výše splátky) nebyla ve smlouvě výslovně uvedena, což však v daném případě nebylo podstatné. Na tuto smlouvu o úvěru se totiž ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vztahují práva a povinnosti uvedená v tomto zákoně. Před poskytnutím spotřebitelského úvěru bylo tedy podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nezbytné zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Důsledkem porušení této povinnosti je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutní neplatnost smlouvy. Žalobkyně však ani netvrdila, že by původní věřitel posuzoval úvěruschopnost žalovaného, ani k prokázání takového tvrzení neoznačila žádný důkaz. K jednání se pak žalobkyně nedostavila, nemohla být proto soudem poučena. Soud tak dospěl k závěru, že smlouva je neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. 10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru pak (jako speciální úpravy vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. 11. Soud proto zavázal žalovaného k zaplacení dosud nevrácené jistiny (20 000 Kč) a uložil žalovanému povinnost zaplatit tuto částku v přiměřených splátkách. Až v případě prodlení žalovaného s úhradou soudem stanovených splátek, je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení podle ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení. K povaze úroků z prodlení, které se stanou splatnými teprve v budoucnu po vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí srovnej stanovisko Občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 202/2005. 12. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta. 13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 252 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 20 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.