24 C 208/2025-17 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 57 104,6 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 28 371,40 Kč za dobu od 17. 1. 2025 do zaplacení, a smluvní pokuty ve výši 966,20 Kč, s odůvodněním, s žalovaným uzavřela dne 23. 4. 2024 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 37 800 Kč s postupným čerpáním. Žalovaný čerpal dne 14. 6. 2024 částku 7 048 Kč, dne 6. 10. 2024 částku 299 Kč, dne 23. 4. 2024 částku 17 000 Kč, dne 31. 5. 2024 částku 4 000 Kč, dne 23. 6. 2024 částku 3 000 Kč a dne 29. 6. 2024 částku 1 212 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných měsíčních splátek a žalobkyně proto vypověděla smlouvu, o čemž žalovaného informovala e-mailem ze dne 16. 1. 2025. Žalovaný je tak v prodlení s úhradou celého dluhu od 17. 1. 2025. Žalobkyně požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za dobu od 18. 10. 2024 do 16. 1. 2025.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud rozhodoval ve věci v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, když k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. V daném případě účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů.4. Z jednotlivých listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu.5. Ve smlouvě o revolvingovém spotřebitelském úvěru ze dne 23. 4. 2024 mezi žalobkyní jako věřitelkou a žalovaným jako dlužníkem, se žalobkyně a žalovaný dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému částku až do výše 35 500 Kč jako spotřebitelský úvěr, který lze čerpat postupně i opakovaně, na účet žalovaného č. , č. účtu, a žalovaný poskytnuté peněžní prostředky vrátí v pravidelných denních splátkách ve výši určené dle čl. 5 Všeobecných obchodních podmínek, splatnost 1. splátky nastává 23. 5. 2024 a konec kreditového rámce měl nastat dne 14. 10. 2025. Byla sjednána úroková sazba 0,933 % denně. Z přehledu bankovních transakcí k účtu , č. účtu, soud zjistil, že žalovaný od žalobkyně přijal na základě smlouvy platby na svůj účet uvedený ve smlouvě o revolvingovém úvěru dne 14. 6. 2024 částku 7 048 Kč, dne 6. 10. 2024 částku 299 Kč, dne 23. 4. 2024 částku 17 000 Kč, dne 31. 5. 2024 částku 4 000 Kč, dne 23. 6. 2024 částku 3 000 Kč a dne 29. 6. 2024 částku 1 212 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy posuzovala schopnost žalovaného splácet tak, že se spokojila s tvrzenou výši příjmu žalovaného, kterou si nikterak neověřila, resp. k jejímu ověření neposkytla žádná tvrzení a důkazy, a vyšla tak z příjmu ve výši 33 110 Kč, dále vyšla z informací uvedených žalovaným, a to z pravidelných měsíčních výdajů na bydlení 16 000 Kč, ostatních zbytných výdajů 1 500 Kč. Uvedené soud zjistil z listiny „Výpis posouzení úvěruschopnosti u společnosti , Jméno žalobkyně, .“6. Zjištěný skutkový stav soud po právní stránce vyhodnotil následovně.7. Žalobkyně zakládala nároky uplatněné žalobou na smlouvě úvěru ve smyslu § 2395 o. z., přičemž na smlouvu v plném rozsahu dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalovaný uzavíral tuto smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti, a žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na žalobkyni jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Při výkonu této činnosti je pak poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Soud má zato, v souladu s ustálenou judikaturou, vycházející z premis stanovených Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 a nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, je nutno pro závěr o postupu s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, trvat na tom, že poskytovatel úvěru se nemá spokojit pouze s tvrzeními od spotřebitele, ale musí mít tato tvrzení ověřena. Povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele pak není vázána na výši poskytovaného spotřebitelského úvěru, tato povinnost musí být poskytovatelem úvěru splněna vždy, pokud závazkový vztah spadá pod působnost ZoSÚ. V dané věci poskytovatel spotřebitelského úvěru neověřil výši příjmu žalovaného, ani výši jeho skutečných výdajů, spokojil se toliko s tím, co uvedl sám žalovaný. Požadavek na prokázání právního titulu bydlení a s ním spojeného objektivního určení skutečných výdajů na bydlení (např. nájemní smlouvou, odchozími platbami z bankovního účtu apod.) není požadavkem nepřiměřeným, jdoucím nad rámec řádného výkonu odborné péče, ani požadavkem obtížně splnitelným. Soud má za to, že pro postup s odbornou péčí je nutné, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru skutečnou výši příjmů a výdajů na bydlení ověřil, a jestliže tak neučinil, nelze uzavřít, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, tak aby nebyly dány pochyby o tom, že žalovaný bude schopna poskytnutý spotřebitelský úvěr splácet. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru poskytla žalovanému jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, což je dle § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy. K neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu.8. Je-li smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a to pro porušení povinnosti žalobkyně řádně před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, avšak současně bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy žalovanému celkem částku 32 559 Kč a dále že žalovaný na předmětný úvěr žalobkyni vrátil celkem částku 4 559,79 Kč vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti mu z neplatné smlouvy nevznikly. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 27 999,21 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině, a proto žalovaného zavázal k úhradě této částky. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovaným a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovaným tvrzeno, že by nebylo v jeho možnostech vrátit jistinu zápůjčky v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že žalovaný byl opakovaně vyzván k uhrazení dluhu, naposledy dopisem ze dne 21. 5. 2025 a došel proto k závěru, že po žalovaném lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnil ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a uložil proto žalovanému splnění povinnosti vrátit zůstatek poskytnuté jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl též co do požadovaného úroku z prodlení, rovněž jako i co do nároků vyplývajících z neplatné smlouvy (úroky, smluvní pokuta), resp. co do částky převyšující částku, k jejímuž uhrazení je žalovaný povinen dle § 87 odst. 1 ZoSÚ.9. O nákladech řízení soud rozhodl ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná a žalovanému žádné náklady nevznikly. Soud při tom vycházel z jistiny a kapitalizovaného veškerého příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, částky 61 059,50 Kč (v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) a za situace, kdy byla žalobkyně v řízení úspěšná jen co do částky 27 999,21 Kč, je zjevné, že její neúspěch ve věci pře