24 C 49/2025-33 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 147,07 Kč a částky 17 688,41 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 9. 12. 2023 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Před uzavřením smlouvy žalobkyně řádně prověřila schopnost žalovaného úvěr splácet podle interní metodiky schválené Českou národní bankou, nahlédnutím do databází a veřejně dostupných rejstříků, bankovních i nebankovních registrů a vycházela z příjmů sdělených žalovaným. Na základě smlouvy byl žalovaný oprávněn čerpat postupně úvěr až do výše 47 700 Kč. Žalobkyně vyplatila na jeho účet č. , č. účtu, dne 9. 12. 2023 částku 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr v denních splátkách, první splátka byla splatná 8. 1. 2024 a konec kreditového rámce měl nastat 1. 6. 2025. Žalovaný úvěr nesplácel. Z důvodu prodlení žalovaného se splátkami žalobkyně smlouvu ke dni 9. 4. 2024 vypověděla. Žalobkyni vzniklo vůči žalovanému právo na sjednanou smluvní pokutu ve výši 147,07 Kč, která byla vypočtena jako 0,1 % denně z dlužné částky za dobu od 9. 1. 2024 do 8. 4. 2024. Žalovaná částka se skládala z jistiny ve výši 8 000 Kč, poplatku za vyplacení tranší ve výši 159,13 Kč, smluvního úroku ve výši 9 230,33 Kč a dále poplatků za služby „Klidné spaní“ ve výši 106,14 Kč, „Presto“ ve výši 165 Kč a „Informační SMS servis“ ve výši 27,84 Kč.2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.3. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru, autorizace ověření totožnosti, předpisu denních splátek, přehledu bankovních transakcí a výpisu z účtu žalovaného č. , č. účtu, soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 9. 12. 2023 uzavřena smlouva, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve formě úvěrového rámce ve výši 47 700 Kč s možností čerpání do 1. 6. 2025 za úrok ve výši 1,016 % denně. Takto žalobkyně vyplatila na účet žalovaného dne 9. 12. 2023 částku 8 000 Kč. Úvěr se žalovaný zavázal vrátit s úrokem a poplatkem za vyplacení tranše úvěru v denních splátkách od 8. 1. 2024.4. Z listiny Identifikovatelné příjmy soud zjistil, že žalobkyně ověřila čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 26 063 Kč z bankovního výpisu, který obsahoval příjmové transakce.5. Z listiny označené Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , právnická osoba, . soud zjistil, že žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti vycházela z toho, že žalovaný žil v domácnosti se 2 osobami, z toho 1 osoba měla příjem. Jeho pravidelné měsíční výdaje na bydlení činily 11 000 Kč, ostatní nezbytné výdaje 5 000 Kč a ostatní zbytné výdaje 5 000 Kč měsíčně. Ověřený čistý příjem žalovaného činil 26 063 Kč. Při vypočítaných minimálních výdajích ve výši 16 000 Kč tak činil disponibilní příjem žalovaného 10 063 Kč.6. Z emailové zprávy žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného dne 9. 4. 2024 k úhradě dluhu ve výši 18 640,48 Kč.7. Z předžalobní výzvy a dokladu o odeslání ze dne 3. 9. 2024 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 18 640,48 Kč z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 9. 12. 2023.8. Z dalších listinných důkazů předložených žalobkyní a provedených k důkazu soud nečinil žádné právně relevantní závěry o skutkovém stavu.9. Po provedeném dokazování má soud za prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 9. 12. 2023 uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku, na jejímž základě žalobkyně vyplatila žalovanému částku 8 000 Kč. V daném případě šlo o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, soud proto musel smlouvu současně posoudit v intencích § 86 a § 87 téhož zákona. Podle § 86 odst. 1 věta druhá citovaného zákona poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s tímto pravidlem, je smlouva podle § 87 odst. 1 věta prvá téhož zákona neplatná. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalovaného a k tomu předložila listiny vyhotovené žalobkyní, a to listiny označené Identifikovatelné příjmy a Výpis o posouzení úvěruschopnosti. Tyto listiny samy o sobě nemají vypovídací hodnotu. Zejména v otázce výdajové nemá soud za prokázáno, že žalobkyně vynaložila odbornou péči, neboť kromě zjištění úvěrového zatížení žalovaného náhledem do databází CNBC, insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí neměla žalobkyně žádné ověřené informace o individuálních výdajových poměrech žalovaného. Pro výpočet výdajů se spokojila s tvrzeními žalovaného, která si nikterak neověřila (např. předložením nájemní smlouvy a evidenčního listu, výpisu z účtu žalovaného), takto určené výdaje neodráží dle názoru soudu skutečnou individuální situaci klienta. Na žalobkyni leželo břemeno důkazu a neunesla jej. Nelze mít za to, že pokud žalovaný tvrzení žalobkyně nerozporoval (neboť byl po celou dobu řízení nečinný), lze z těchto tvrzení bez dalšího vycházet. Pouhá procesní pasivita žalovaného nemůže být vykládána tak, že proti nároku neprotestuje, či jej snad činí nesporným. Soud proto smlouvu o úvěru vyhodnotil jako neplatnou podle § 87 odst. 1 věta prvá citovaného zákona. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že na základě neplatné smlouvy žalobkyně vyplatila žalovanému 8 000 Kč, přičemž žalovaný žalobkyni z téhož titulu neuhradil ničeho, je žalovaný povinen v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí citovaného zákona vrátit žalobkyni částku 8 000 Kč.10. Na ostatní nároky vyplývající z neplatné smlouvy žalobkyně nárok nemá. Nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku vznikne žalobkyni teprve v okamžiku prodlení žalovaného s vrácením zbývající části jistiny (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, 33 Cdo 3675/2021). Žalovanému proto byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a ve zbytku byla žaloba zamítnuta.11. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému, který byl v řízení úspěšnější než žalobkyně, podle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.