107 C 228/2021-33 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobou doručenou soudu dne 15. 4. 2021 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 810 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdila, že se žalovaný dne 30. 6. 2019 přihlásil jako poplatník televizního poplatku do evidence žalobkyně. Vznikla mu tak povinnost platit televizní poplatky. Žalovaný nezaplatil televizní poplatky ve výši 135 Kč měsíčně za období od ledna 2020 do června 2020, a to ani přes výzvu žalobkyně. Žalobkyně požaduje po žalovaném rovněž zaplacení úroků z prodlení, které kapitalizovala za dobu od prvního dne prodlení s každou jednotlivou platbou televizního poplatku až do dne vyhotovení žaloby, tj. do dne 15. 4. 2021. 2. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně dala souhlas s tímto postupem v žalobě. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud při rozhodování vycházel z obsahu spisu a listinných důkazů předložených žalobkyní. 3. Z předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci. Dle výpisu z evidence ze dne 16. 3. 2021 je žalovaný poplatníkem televizních poplatků od června 2019, kdy na předepsaném tiskopise přihlásil televizní přijímač. Žalovaný neuhradil televizní poplatky za období od ledna 2020 do června 2020, přičemž výše poplatku je 135 Kč měsíčně. Žalovaný byl vyzván k úhradě žalované částky výzvou ze dne 15. 9. 2020, která mu byla doručena dne 23. 9. 2020, dále výzvou ze dne 13. 11. 2020, která mu byla doručena dne 20. 11. 2020, a dále výzvou ze dne 22. 1. 2021, která mu byla doručena dne 29. 1. 2021. 4. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. V souladu s ust. § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích (dále jen„ zákon“), se žalovaný stal poplatníkem televizního poplatku a vznikla mu tak povinnost platit televizní poplatek dle ust. § 5 odst. 1 ve spojení s ust. § 6 zákona ve výši 135 Kč měsíčně. Žalovaný nezaplatil poplatky za období od ledna 2020 do června 2020, tedy za 6 měsíců, a dluží žalobkyni částku 810 Kč, tj. 6x 135 Kč. Žalobkyně splnila svou zákonnou povinnost danou v § 10 zákona, vyzvala žalovaného k úhradě dlužných televizních poplatků a zároveň mu poskytla přiměřenou lhůtu k jejich zaplacení. Splatnost poplatku je stanovena v ust. § 7 odst. 2 věta první zákona vždy do 15. dne kalendářního měsíce. Žalovaný se tak vždy 16. dnem v měsíci ocitl v prodlení s úhradou televizního poplatku za příslušný kalendářní měsíc. Žalovaný v řízení netvrdil ani neprokázal, že by žalovanou částku uhradil nebo mu povinnost k zaplacení zanikla jiným způsobem. Soud jej proto zavázal zaplatit žalobkyni částku 810 Kč. S ohledem na to, že je žalovaný v prodlení s plněním peněžitého dluhu, má žalobkyně rovněž právo na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve smyslu ust. § 1968 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který kapitalizovala ke dni sepisu žaloby na částku 82,09 Kč O lhůtě k plnění soud rozhodl dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. 5. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že zavázal procesně neúspěšného žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč. Tato částka se skládá ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a paušální náhrady hotových výdajů za sepis předžalobní výzvy a žaloby po 100 Kč dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a ust. § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení tvořenou odměnou za zastoupení advokátem s odkazem k již konstantní judikatuře Ústavního soudu ČR (sp. zn. I. ÚS 3344/2012, II. ÚS 405/14, II. ÚS 1727/14 a I. ÚS 3705/14), v níž dospěl Ústavní soud k závěru, že provoz žalobkyně je financován i prostředků, které nezískává vlastní aktivitou, nýbrž jde o majetkový transfer plynoucí od poplatníků. Činnost žalobkyně jistě není výkonem veřejné moci, nicméně na poli svého působení se těší výsadnímu postavení a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Okresní soud přitom nemá důvod se odklánět od takto zřetelně vysloveného názoru Ústavního soudu a má za to, že náklady vynaložené žalobkyní na zastupování advokátem, nejsou v případě vymáhání zákonem stanovených televizních poplatků účelné.