107 C 235/2021-26 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobou doručenou soudu dne 15. 7. 2021 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 3 510 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdila, že se žalovaná dne 31. 12. 2016 přihlásila jako poplatník televizního poplatku do evidence žalobkyně. Vznikla jí tak povinnost platit televizní poplatky. Žalovaná nezaplatila televizní poplatky ve výši 135 Kč měsíčně za dobu od července 2018 do srpna 2020, a to ani přes výzvu žalobkyně. Žalobkyně požaduje po žalované rovněž zaplacení úroků z prodlení, které kapitalizovala za dobu od prvního dne prodlení s každou jednotlivou platbou televizního poplatku až do dne vyhotovení žaloby, tj. do dne 15. 7. 2021. 2. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně dala souhlas s tímto postupem v žalobě. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud při rozhodování vycházel z obsahu spisu a listinných důkazů předložených žalobkyní. 3. Z předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci. Dle výpisu z evidence ze dne 21. 6. 2021 byla žalovaná poplatníkem televizních poplatků od prosince 2016, kdy na předepsaném tiskopise přihlásila televizní přijímač, do května 2021, kdy byla odhlášena. Žalovaná neuhradila televizní poplatky za dobu od července 2018 do srpna 2020, přičemž výše poplatku je 135 Kč měsíčně. Výzvou ze dne 27. 11 2020, která byla žalované doručena dne 4. 12. 2020, byla vyzvána k úhradě žalované částky. 4. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. V souladu s ust. § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích (dále jen„ zákon“), se žalovaná stala poplatníkem televizního poplatku a vznikla jí tak povinnost platit televizní poplatek dle ust. § 5 odst. 1 ve spojení s ust. § 6 zákona ve výši 135 Kč měsíčně. Žalovaná nezaplatila poplatky za období od července 2018 do srpna 2020, tedy za 26 měsíců, a dluží žalobkyni částku 3 510 Kč, tj. 26x 135 Kč. Žalobkyně splnila svou zákonnou povinnost danou v § 10 zákona, vyzvala žalovanou k úhradě dlužných televizních poplatků a zároveň jí poskytla přiměřenou lhůtu k jejich zaplacení. Splatnost poplatku je stanovena v ust. § 7 odst. 2 věta první zákona vždy do 15. dne kalendářního měsíce. Žalovaná se tak vždy 16. dnem v měsíci ocitla v prodlení s úhradou televizního poplatku za příslušný kalendářní měsíc. Žalovaná v řízení netvrdila ani neprokázala, že by žalovanou částku uhradila nebo jí povinnost k zaplacení zanikla jiným způsobem. Soud ji proto zavázal zaplatit žalobkyni částku 3 510 Kč. S ohledem na to, že je žalovaná v prodlení s plněním peněžitého dluhu, má žalobkyně rovněž právo na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve smyslu ustanovení § 1968 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který kapitalizovala ke dni sepisu žaloby na částku 623,99 Kč O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 o. s. ř. 5. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že zavázal procesně neúspěšnou žalovanou zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč. Tato částka se skládá ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a paušální náhrady hotových výdajů za sepis předžalobní výzvy a žaloby po 100 Kč dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a ust. § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení tvořenou odměnou za zastoupení advokátem s odkazem k již konstantní judikatuře Ústavního soudu ČR (sp. zn. I. ÚS 3344/2012, II. ÚS 405/14, II. ÚS 1727/14 a I. ÚS 3705/14), v níž dospěl Ústavní soud k závěru, že provoz žalobkyně je financován i z prostředků, které nezískává vlastní aktivitou, nýbrž jde o majetkový transfer plynoucí od poplatníků. Činnost žalobkyně jistě není výkonem veřejné moci, nicméně na poli svého působení se těší výsadnímu postavení a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Okresní soud přitom nemá důvod se odklánět od takto zřetelně vysloveného názoru Ústavního soudu a má za to, že náklady vynaložené žalobkyní na zastupování advokátem, nejsou v případě vymáhání zákonem stanovených televizních poplatků účelné.