108 C 258/2022-46 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částky 18 857 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že účastníce uzavřely 16. 11. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále i jen„ Smlouva o úvěru“), na základě které byl žalované ze strany žalobkyně poskytnut standartní neúčelový úvěr, ve výši 20 000 Kč. Účastníce se dohodly, že poskytnuté finanční prostředky společně s úroky dle dohodnuté roční zápůjční úrokové sazby v celkové výši 25 000 Kč uhradí žalovaná žalobkyni v pravidelných 25 měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy do každého 20tého dne daného měsíce na účet žalobkyně. Z důvodu neplnění smluvních povinností žalované podala žalobkyně proti žalované žalobu, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem zdejšího soudu ze dne 23. 9. 2019, č. j. [číslo jednací] a žalovaná byla zavázána zaplatit žalobkyni částku 21 366 Kč. Tuto částku žalovaná zaplatila žalobkyni dne 10. 12. 2021. V souladu se smlouvou vzniklo žalobkyni také právo domáhat se zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru a 0,1 % denně z neuhrazených splátek. Z tohoto důvodu se žalobkyně domáhá zaplacení smluvní pokuty ve výši 18 857 Kč vyčíslené z částky 21 366 Kč za dobu od 1. 5. 2019 do 10. 12. 2021. 2. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka] má soud za prokázáno, že rozsudkem ze dne 23. 9. 2019 soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 24 573 Kč s úrokem ve výši 21,8 % ročně z částky 17 366 Kč od 24. 3. 2019 do zaplacení, spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 17 366 Kč od 24. 3. 2019 do zaplacení. Rozsudek byl odůvodněn skutečností, že mezi účastníky byla dne 16. 11. 2019 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] žalovaná neplnila své povinnosti ze smlouvy plynoucí. Byla proto zavázána k zaplacení dosud nezaplaceného zůstatku úvěru ve výši 21 366 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 996 Kč za prodlení se čtyřmi splátkami úvěru (4 x 499 Kč), upomínacích nákladů ve výši 400 Kč za odeslání 4 upomínek a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 21 366 Kč za dobu od 24. 3. 2019 do 30. 4. 2019 ve výši 811 Kč. Z formuláře pro standardní informace, z čestného prohlášení o závazcích spotřebitele, výplatního lístku žalované, výpisu ze softwaru Sokardia, bonity smlouvy, výpisu ze seznamu registrovaných subjektů přitom vzal soud za prokázáno, že žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala a posoudila úvěruschopnost žalované. 3. Z obsahu stejného spisu má dále soud za prokázáno, že žalobkyně předložila soudu k prokázání skutečnosti, že před uzavřením předmětné smlouvy vynaložila odbornou péči při zkoumání úvěruschopnosti žalované, čestné prohlášení žalované o jejích příjmech a výdajích, výplatní pásek žalované za říjen 2018 a výpis ze systému Sokordia. Z těchto listin, lze mít za prokázáno, že v systému Sokordia byla žalovaná lustrována dne 16. 11. 2018 s nulovým počtem exekucí a deliktů. V říjnu 2018 měla výdělek ve výši 17 025 Kč po srážkách ve výši 1 955 Kč, čestně prohlásila, že má výdělek ve výši 18 000 Kč, výdaje na bydlení 4 200 Kč a jiné výdaje 3 600 Kč. 4. Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 16. 11. 2018 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] dle které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč, a žalovaná se zavázala věřiteli úvěr vrátit spolu s úrokem ve výši 21,8 % ročně formou 25 měsíčních splátek po 1 000 Kč. Žalovaná se mimo jiné zavázal zaplatit žalobkyni v případě zesplatnění úvěru pro jeho neplnění povinností smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru. Tyto skutečnosti má soud za prokázány z vyhotovení smlouvy o úvěru. Z výplatního lístku žalované za září 2018 má soud za prokázáno, že v září 2018 činil výdělek žalované 10 964 Kč po srážkách ve výši 7 314 Kč. 5. Kromě výše uvedeného provedl dále soud důkaz bonitou smlouvy, předžalobní výzvou, upomínkou, oznámením o zesplatnění, podacími archy, sazebníkem poplatků, výpisem z účtu a obchodními podmínkami, rozpisem splátek, potvrzením o provedení platby, posouzením smlouvy a klientskou složkou, z nichž s ohledem na níže uvedený právní závěr neučinil žádná relevantní skutková zjištění. 6. Mezi žalobkyní a žalovanou byla ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě původní věřitel poskytl žalované úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit během 25 měsíců formou sjednaných měsíčních splátek. Výše uvedená smlouva je ve smyslu § 1810 a následujících občanského zákoníku smlouvou spotřebitelskou, neboť žalovaná jednala jako spotřebitel a žalobkyně jako věřitel. Při uzavření smlouvy tak byl věřitel povinen postupovat také v intencích § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění platném ke dni uzavření smlouvy (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru“), tj. před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, byl věřitel povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 7. Bez ohledu na skutkové a právní závěry soudu ve věci sp. zn. [spisová značka] dospěl nyní soud k závěru, že prokázaný způsob, jakým žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované, je z pohledu zákona o spotřebitelském úvěru naprosto nedostatečný a neodpovídající zákonnému požadavku. Pouhé čestné prohlášení o závazcích spotřebitele, výpis z evidence exekucí a insolvencí a výplatní lístek rozhodně nelze považovat za vynaložení odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti klienta tak, jak zákon vyžaduje. Žalobkyně nevynaložila dostatečnou péči na zkoumání úvěruschopnosti žalované. Na tomto místě je nezbytné poukázat na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, odst. 26, v němž Nejvyšší správní soud zformuloval a odůvodnil závěr, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Zastal tedy takový výklad zákona o spotřebitelském úvěru, že věřitel musí náležitě a pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Z hlediska výdajů žalované a srážek z její mzdy se však žalobkyně spokojila pouze s prohlášením žalované, které žádným způsobem neověřila. 8. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost vynaložení odborné péče při posuzování schopnosti žalované poskytnutý úvěr splácet a v důsledku toho je smlouva o úvěru neplatná, přičemž se jedná o neplatnost absolutní. Žalobou uplatněnému nároku proto nelze vyhovět, neboť se jedná o nárok plynoucí z absolutně neplatného právního jednání. 9. K jednání, jež bylo ve věci nařízeno, se žalobkyně nedostavila a zbavila se tak možnosti být soudem poučena o potřebě dalšího dokazování ve vztahu k tomu, že při zkoumání úvěruschopnosti žalované vynaložila skutečně odbornou péči tak, jak zákon předpokládá. Takové poučení se však ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. dostane pouze účastníku přítomnému u jednání. 10. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.