108 C 275/2023-73 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se domáhala proti žalovanému zaplacení částky 13 320 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 10. 1. 2006 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ [anonymizováno]“) Smlouvu o půjčce [číslo] (dále jen " Smlouva), na základě níž poskytla [právnická osoba] žalovanému půjčku ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s poplatkem v celkové výši 9 960 Kč formou 52 týdenních splátek. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, zaplatil pouze částku 11 640 Kč, na úhradu zbývající části dluhu nezaplatil ničeho a je v prodlení s plněním peněžitého dluhu. Společnost [anonymizováno] pohledávku za žalovaným postoupila smlouvou ze dne 19. 6. 2015 [právnická osoba] [anonymizováno] a tato společnost postoupila pohledávku a za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 žalobkyni. Oznámení o postoupení a předžalobní výzva byly žalovanému zaslány na adresu [adresa], jak má soud za prokázáno z oznámení, výzvy a poštovních archů. 2. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalovaný je adresou evidován od [datum] na adrese [adresa žalovaného]. Žaloba byla žalovanému doručena procesní fikcí vyvěšením na úřední desce soudu. 3. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla ve smyslu ustanovení § 657 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“) uzavřena smlouva o půjčce, na jejímž základě původní věřitel půjčil žalovanému částku 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit formou sjednaných týdenních splátek. Výše uvedená smlouva je ve smyslu § 52 téhož předpisu smlouvou spotřebitelskou, neboť žalovaný jednal jako spotřebitel a původní věřitel jako dodavatel. Kromě částky 15 000 Kč, která byla žalovanému fakticky půjčena, se zavázal zaplatit věřiteli také souhrnný poplatek ve výši 9 960 Kč, představující 66,4 % půjčené částky. Tento poplatek je cenou půjčky nepřiměřeně vysokou, přesahující násobně průměrnou úrokovou sazbu bank za jimi poskytované úvěry a půjčky spotřebitelům. Takový úrok je proto nutno posoudit jako hraničící s lichvou a tedy odporující dobrým mravům, jak má na mysli ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, což činí ujednání o souhrnném poplatku (úroku) neplatným, přičemž se ve smyslu § 39 téhož předpisu jedná o neplatnost absolutní. Právní předchůdce žalobkyně jako podnikatel byl založen za účelem dosahování zisku, jeho předmětem podnikání v době uzavření smlouvy o půjčce bylo mimo jiné poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Úrok u půjčky je odměnou za přenechání peněz, z níž logicky poskytovatel půjčky (předchůdce žalobce) generuje svůj zisk. Je tak zcela zřejmé, že strany by bez ujednání o úroku (odměně za poskytnutí peněz) smlouvu o půjčce ani neuzavřely. Tyto okolnosti musely být zcela zřejmé i žalovanému, kdy ani on neočekával, že obdrží od podnikatele, podnikajícího v oblasti poskytování půjček a úvěrů, půjčky, bez toho, aniž by musel platit nějakou odměnu za poskytnutí půjček. Jedná se právě o tyto okolnosti konkrétního případu, které vedou soud k závěru, že neplatné ujednání o úrocích nelze oddělit od zbytku smluv a absolutně neplatné jsou proto celé smlouvy o půjčce, ze kterých vzájemná práva a povinnosti stranám ani nevznikla (srovnej rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2017 č. j. 15 Co 234/2017-80). Plnil-li proto původní věřitel z neplatné smlouvy o půjčce žalovanému částku 15 000 Kč, pak v důsledku přijetí tohoto plnění mohlo vzniknout na straně žalovaného bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 odst. 1 a 2 téhož předpisu. V případě smlouvy ze dne 10. 1. 2016 (předána částka 15 000 Kč) žalovaný již žalobkyni zaplatil částku 11 640 Kč. Tuto částku je třeba odpočítat od nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, a to bez formálního zápočtu, který u vypořádání z neplatné smlouvy není potřeba provádět, mají-li si strany neplatné smlouvy ze zákona vrátit to, co si vzájemně poskytly. Proto žalovaný nadále dluží žalobkyni pouze částku 3 360 Kč jedná se o bezdůvodné obohacením, jehož splatnost nastává na základě výzvy věřitele. V řízení bylo prokázáno, že takové výzvy žalobkyně vyhotovila, avšak zaslala je žalovanému na adresu v [obec], aniž by bylo prokázáno, že tuto adresu žalovaný označil jako korespondenční, nebo že se na této adrese fakticky měl možnost seznámit s obsahem zásilek. Nelze mít proto za to, že se na základě těchto výzev stal závazek žalovaného z bezdůvodného obohacení splatným. Žaloba byla žalovanému doručena za pomoci procesní fikce vyvěšením na úřední desce soudu a nelze mít také za to, že se dostala do hmotněprávní sféry dispozice žalovaného a může tak plnit funkci hmotněprávní výzvy. Soud proto dospěl k závěru, že nebylo dosud prokázáno, že se závazek žalovaného stal splatným a žalobu v celém rozsahu zamítl. K jednání, jež bylo ve věci nařízeno, se žalobkyně nedostavila a zbavila se tak možnosti být soudem poučena o potřebě dalšího dokazování o skutečnosti významné pro posouzení jejího nároku. 4. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.