12 C 58/2024-73 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 27. 3. 2024 domáhala po žalované zaplacení částky 137 756 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 137 756 Kč od 24. 10. 2023 do zaplacení, částky 19 709,80 Kč, úroku 32,79 % ročně z částky 66 958,09 Kč od 24. 10. 2023 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 171 792 Kč.2. Žalobkyně tvrdila, že s žalovanou uzavřela dne 29. 1. 2019 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 70 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku spolu s úrokem 38,19 % ročně splatit v 60 měsíčních splátkách po 2 386 Kč. Žalovaná však dosud uhradila pouze 14 316 Kč. Žalobkyni rovněž vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut v částce 998 Kč a smluvních pokut kapitalizovaných ke dni podání žaloby na částku 19 709,08 Kč, náhrady nákladů v částce 9 600 Kč. V důsledku prodlení žalované došlo ke dni 22. 10. 2023 k zesplatnění úvěru. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti (SOLUS a NRKI), jakož i z jiných zdrojů.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jejího pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalované na shora uvedenou doručovací adresu.4. Soud má za prokázané následující skutečnosti:5. Z hodnocení klienta ze dne 29. 1. 2019 a karty klienta bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela z příjmů žalované 14 500 Kč, výdajů 4 960 Kč (životní minimum 3 410 Kč, bydlení 1 400 Kč, ostatní výdaje 150 Kč). Žalovaná měla uvést, že bydlí ve vlastním, je rozvedená a zaměstnaná Moravia řetězy a.s. Žalovaná na úvěr uhradila 14 316 Kč.6. Smlouvou o úvěru ze dne 30. 1. 2019 bylo prokázáno, že touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 70 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni celkem částku 143 160 Kč, a to vše v 60 měsíčních splátkách po 2 386 Kč. Úroková sazba měla činit 38,19 %, RPSN měla činit 38,19 %.7. Výpisem z účtu bylo prokázáno, že úvěr 70 000 Kč byl žalované vyplacen 30. 1. 2019.8. Výzvami z 27. 12. 2019 a 20. 10. 2023 žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužných splátek a zároveň žalovanou upozornila na možnost zesplatnění úvěru. Oznámením ze dne 22. 10. 2023 žalobkyně sdělila žalované, že tímto dnem došlo k okamžitému zesplatnění úvěru.9. Žalobkyně doložila výplatnice za měsíce listopad 2018 a prosinec 2018, a dále výpisy o vyplacení mzdy, ze kterých vyplývá, že čistá mzda žalované byla okolo 14 000 Kč. Dále žalobkyně doložila pracovní smlouvu. Dále žalobkyně doložila negativní výpis záznamů žalované v registru SOLUS a výpis NRKI a kopii občanského průkazu žalované.10. Žalobkyně rovněž doložila výpis z bankovního účtu žalované za měsíc prosinec 2018, ze kterého vyplývá, že zůstatek na účtu k 31. 12. 2018 byl záporný (-5 166,35 Kč) a že výdaje žalované převyšují její příjmy.11. Předžalobní výzva byla žalované odeslána dne 7. 3. 2024 (vizte předžalobní výzvu a podací arch).12. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.13. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:14. Žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru peněžní prostředky v celkové výši 70 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit zapůjčenou částku spolu s navýšením. V době uzavření úvěrové smlouvy a poskytnutí úvěru byla žalovaná předlužená.15. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.17. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.20. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.21. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto