16 C 21/2024-30 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne , datum, domáhala po žalovaném zaplacení částky , částka, a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a dále náhrady nákladů řízení.2. Žalobkyně tvrdila, že se žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru ve výši , částka, (skládající se z půjčené částky , částka, a souhrnného poplatku , částka, ), podle které měl žalovaný splácet úvěr částkou , částka, týdně. Žalovaný celkem uhradil pouze , částka, . Žalobkyně proto požaduje úhradu zbývající dlužné částky , částka, a úroku z prodlení. Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka.3. Žalobkyně dále sdělila, že splnila svou zákonnou povinnost, když před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného, uvedených v evidenční kartě, dále lustrací v centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku, kontrolou platební historie u žalobkyně ši vyhodnocením aktuální finanční situace žalovaného, příslušné lokality bydliště a rovněž lokality zdrojů příjmů žalovaného. Tvrzená majetková situace žalovaného byla ověřena výplatními páskami. Žalobkyně neměla důvod pochybovat o schopnosti žalovaného úvěr splácet.4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne , datum, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu. Kromě toho byla žaloba zaslána rovněž na adresu pro doručování uvedenou v předmětné smlouvě o úvěru (, adresa, ).5. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřil. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládal, že nemá žádné námitky.6. Soud má za prokázané následující skutečnosti:7. Z evidenční karty klienta vyplněné dne , datum, bylo zjištěno, že žalovaný požádal o úvěr ve výši , částka, s dobou splácení 60 týdnů. Žalovaný ke své finanční, sociální a rodinné situaci uvedl, že je svobodný, má učňovské vzdělání, nemá žádné nezaopatřené děti, bydlí se spolubydlícím, nevlastní nemovitost, je zaměstnán na plný úvazek jako dělník u spol. , Anonymizováno, , Anonymizováno, s. r. o., s pracovní smlouvou na dobu neurčitou, s měsíčním příjmem , částka, a měsíčními výdaji , částka, . Příjem žadatele byl ověřen výplatními páskami za měsíce únor a březen 2022. Z těchto bylo zjištěno, že čistý měsíční příjem žalovaného byl přibližně , částka, , kromě toho z výplatních pásek rovněž vyplývá, že ze mzdy byly prováděny exekuční srážky.8. Smlouvou o úvěru ze dne , datum, bylo prokázáno, že touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout a také poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši , částka, , a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce jistinu ve výši , částka, a zaplatit úrok ve výši , částka, , poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši , částka, a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši , částka, , celkově měl tedy žalovaný splatit , částka, , a to v 60 týdenních splátkách po , částka, .9. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne , datum, . 10. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.11. Žalobkyně neprokázala, že by náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Kromě uvedených výplatních pásek se ve spise nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitelka řádně zjišťovala a posuzovala majetkové a osobní poměry žalovaného.12. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:13. Žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru peněžní prostředky v celkové výši , částka, . Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem a výše specifikovanými úhradami. Žalobkyně neprokázala, že by důsledně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet.14. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.18. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.19. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.20. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, . Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do , datum, navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do , datum, ). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie