6 C 137/2024-40 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 15 530 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , adresa, uzavřené 9. 1. 2023, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému na jeho bankovní účet 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit s jistinou úrok 40 % měsíčně, úvěr byl sjednán na dobu neurčitou. Svůj závazek však nehradil řádně a včas, na úvěr nezaplatil ničeho. Žalobkyně proto pohledávku zesplatnila ke 14. 5. 2023, o čemž žalovaného informovala dopisem z 11. 5. 2023. Žalobkyně požaduje z titulu smlouvy 14 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 15. 5. 2023 do zaplacení a 1 530 Kč na smluvní pokutě za prodlení žalovaného podle uzavřené smlouvy. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalovanému dne 15. 10. 2023.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal nečinný. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Na probíhající řízení byl nadto soudem upozorněn e-mailem, telefonicky byl nekontaktní.3. Soud projednal věc v nepřítomnosti účastníků, neboť žalobkyně se omluvila a žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání nedostavil.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně s žalovaným podepsali dne 9. 1. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru (čl. 14-17, 20), na základě které žalobkyně převedla na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, téhož dne 10 000 Kč (čl. 18-19) a žalovaný se za to zavázal vrátit jistinu s úrokem 40 % měsíčně; úvěr byl ujednán na dobu neurčitou s minimální předepsanou měsíční splátkou. Učinili tak na základě žádosti žalovaného (čl. 13), v níž ke svým majetkovým poměrům uvedl, že je rozvedený, žije v domácnosti s jednou další dospělou osobou a jedním vyživovaným dítětem v družstevním bydlení. Podle svého prohlášení byl od prosince 2021 zaměstnán jako řidič s měsíčním příjmem 38 000 Kč; ve spisu dostupné výplatní lístky (čl. 21-24) referují o mzdě 17 147 Kč měsíčně. K měsíčním výdajům uvedl částku 8 000 Kč. Podle tvrzení žalobkyně, z něhož nemá soud pro nečinnost žalovaného důvod nevyjít, nezaplatil žalovaný žalobkyni zpět ničeho, žalobkyně proto úvěr zesplatnila k 14. 5. 2023, o čemž jej informovala dopisem z 11. 5. 2023 (čl. 25). Dne 15. 10. 2023 odeslala žalobkyně žalovanému na jeho evidenční adresu (viz výše) předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem čl. 26-27).5. Soudu je z úřední činnosti známo, že dne 5. 12. 2022 si žalovaný s třetí osobou také sjednal úvěr (15 000 Kč), který téměř od počátku nehradil (viz rozsudek zdejšího soudu č. j. , spisová značka, ze dne 17. 4. 2024), a rovněž, že žalovaný má za sebou insolvenční řízení (pravomocně skončené k 30. 4. 2021 splněním oddlužení).6. Žalobkyně neprokázala, že by před poskytnutím financí žalovanému dostatečně zkoumala jeho úvěruschopnost; k jednání se nedostavila, nemohla být proto v tomto směru poučena ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: V minulosti vedené insolvenční řízení žalovaného jako úpadce je již pravomocně skončeno, uplatněná pohledávka vznikla až později; projednání věci civilním soudem tedy na překážku není. Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „o. z.“).8. Podle soudu žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr , právnická osoba, (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.9. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).10. V projednávané věci vyšla žalobkyně pouze formálně z prohlášení žalovaného, které blíže neověřovala a nezkoumala. Ač měla ověřený příjem žalovaného ve výši 17 147 Kč měsíčně, vyšla z proklamovaného příjmu 38 000 Kč. Do této položky mohl být zahrnut například příjem spolužijící osoby, pak by tomu ovšem musela odpovídat i výdajová stránka. Z žalovaným uváděných (a nikoli zdokladovaných) údajů není zřejmé, které z nich se vztahují pouze k jeho osobě a které k celé tříčlenné domácnosti. Za takové situace neměla žalobkyně dostatek informací (natož ověřených), aby mohla úvěruschopnost žalovaného řádně vyhodnotit. Z úřední činnosti zdejšího soudu naopak vyšlo najevo, že měsíc před projednávaným úvěrem si vzal podobný úvěr u jiné společnosti, který také nesplácel řádně; v minulosti byl navíc žalovaný insolventní, což mělo zvýšit ostražitost žalobkyně především. Poskytla-li spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.11. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).12. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, která žalovaný v řízení pro svou nečinnost nijak nezpochybnil, že přenechala žalovanému 10 000 Kč (toto je i prokázáno), z čehož nevrátil ničeho. Žalovaný se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil částkou 10 000 Kč, kterou je povinen žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.13. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, , vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad)