6 C 29/2024-50 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení , částka, s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru č. , hodnota, , uzavřené dne , datum, mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , Anonymizováno, , právnická osoba, , Anonymizováno, , a.s., IČO , IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získal žalovaný od původní věřitelky úvěr , částka, , za který se zavázal vrátit , částka, ve 14měsíčních splátkách po , částka, , tj. nejpozději do , datum, . Dostal se však do prodlení a žalovaná částka představuje nezaplacenou jistinu , částka, spolu s neuhrazenými poplatky a kapitalizovaným úrokem. Smlouvou účinnou dne , datum, postoupila původní věřitelka uvedenou pohledávku žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalovanému dne , datum, .2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. II. ÚS 1308/10). Na zahájené řízení byl nadto žalovaný v projednávané věci soudem upozorněn prostřednictvím žalobkyní sdělené e-mailové adresy.3. Soud proto projednal věc v nepřítomnosti žalovaného, který se, ač řádně předvolán, k jednání nedostavil.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:5. Původní věřitelka („, právnická osoba, , právnická osoba, “) s žalovaným podepsali dne , datum, Smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které obdržel žalovaný toho dne hotovost , částka, a zavázal se za to vrátit , částka, ve 14měsíčních splátkách po , částka, (viz Smlouva o úvěru č. , hodnota, čl. 14-15). Učinili tak na základě písemné žádosti žalovaného z téhož dne, v níž žalovaný ke svým poměrům uvedl, že je svobodný a žije u rodičů, nemá vyživovací povinnost k jiné osobě; je zaměstnán od , datum, s měsíční mzdou , částka, ; jeho měsíční výdaje činí , částka, na bydlení a energie, , částka, na jídlo a dopravu, , částka, na stávající půjčky a , částka, na spoření/pojištění, celkem , částka, (viz Žádost o úvěr čl. 39). Žalovaný uhradil žalobkyni v souvislosti s uvedenou smlouvou , částka, (viz transakční historie čl. 26). Smlouvou ze dne , datum, , účinnou , datum, (viz smlouva o postoupení pohledávek čl. 16-18), postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovaným ve výši , částka, žalobkyni (viz seznam postoupených pohledávek čl. 19-21), což žalovanému oznámila dopisem ze dne , datum, (viz oznámení o postoupení pohledávky čl. 22). Dne , datum, odeslala žalobkyně žalovanému na jeho evidenční adresu (viz výše) předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem čl. 23-25).6. Soudu je z úřední činnosti známo, že tři dny před projednávaným úvěrem si žalovaný vzal u třetí osoby úvěr , částka, (rozsudek č. j. , spisová značka, ze dne , datum, ) a jako neúvěruschopný měl být podle soudu vyhodnocen již při poskytnutí úvěru další třetí osobou v dubnu 2021, tedy půl roku před projednávaným úvěrem (rozsudek č. j. , spisová značka, ze dne , datum, ). Dále je z rozsudku č. j. , spisová značka, ze dne , datum, patrno, že žalovaný měl od dubna 2018 bankovní účet, který byl v říjnu 2022 zrušen pro dlouhodobé přečerpání (mínusový zůstatek).7. Žalobkyně ani přes poučení soudu podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neprokázala, že by původní věřitelka před poskytnutím hotovosti žalovanému měla jím uváděné údaje o příjmech, výdajích a konkrétní finanční i celkové životní situaci za ověřené (že by např. zkoumala jeho dosavadní zadluženost, lustrovala žalovaného v příslušených registrech dlužníků apod.). Ve zmíněné žádosti o úvěr je zaškrtnuto, že žalovaný dokládal své poměry pracovní smlouvou a výplatními páskami, tyto však žalobkyně k důkazu neoznačila.8. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do , datum, (dále jen „o. z.“).9. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne , datum, ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.10. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).11. V projednávané věci vyšla původní věřitelka pouze formálně z prohlášení žalovaného, které nijak neověřovala a nezkoumala. V žádosti o úvěr je sice uvedeno, že žalovaný uvedené údaje doložil pracovní smlouvou a výplatními páskami, tyto však nebyly soudu předloženy, týkají se navíc jen příjmů, nikoli výdajové stránky. Nezabývala se také skladbou výdajů, přestože z prohlášení žalovaného vyplývalo, že jsou mezi nimi splátky dřívějších půjček v celkové výši , částka, . Z jiných rozsudků zdejšího soudu naopak vyšlo najevo, že údaje uváděné žalovaným nebyly úplné. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem neměla z pohledu soudu původní věřitelka dostatek (ověřených) informací pro to, aby mohla řádně a s odbornou péčí vyhodnotit, je-li žalovaný úvěruschopen či nikoli. Poskytla-li spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.12. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od , datum, do , datum, , mohla sice navozovat dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona), při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, nelze vycházet pouze z doslovného znění zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. Pl. ÚS 21/96) a i s odkazem na naznačené stanovisko SDEU z roku 2014 je nepochybné, že novou úpravou sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, nikoliv její oslabení (viz dále důvodová zpráva i samotný rozsah nové úpravy). SDEU ostatně přímo ve vztahu k aplikované úpravě rozhodl ve věci C-679/18 (dne , datum, )