12 C 289/2025-98 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou, doručenou zdejšímu soudu dne 30. 9. 2025, domáhala po žalovaném zaplacení částky 44 293,84 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 39 449 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 1 176,45 Kč, úrokem ve výši 12 % ročně z částky 27 759,96 Kč od 22. 5. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 29. 4. 2025 dosáhne částky 124 588 Kč. Žalobkyně tvrdila, že s žalovanou uzavřela dne 5. 12. 2022 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku spolu s úrokem 69,11 % ročně splatit v 48 měsíčních splátkách po 2 465 Kč, ve kterých byla zahrnuta i úhrada za pojištění schopnosti úvěr splácet. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti (SOLUS a NRKI), jakož i na základě provedeného tzv. scoringu klienta a z jiných zdrojů. Žalovaná však na svůj závazek řádně nehradil a do 27. 4. 2025 uhradila 57 140 Kč. V důsledku prodlení žalované došlo k 27. 4. 2025 k zesplatnění úvěru. V důsledku prodlení žalované žalobkyni dále vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut ve výši 3 992 Kč, náhradu nákladů ve výši 4 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z nové jistiny úvěru, přičemž žalobkyně požadovala smluvní pokutu vyčíslenou do podání žaloby v částce 4 844,84 Kč, a úrok z prodlení.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud má za prokázané následující skutečnosti:4. Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 5. 12. 2022 se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit původní věřitelce celkem , hodnota, . RPSN měla činit 95,81 % (vizte smlouvu o úvěru). Z výpisu z účtu vyplývá, že původní věřitelka úvěr vyplatila žalované ještě téhož dne (vizte výpis z účtu na č. l. 27 spisu).5. Žalobkyně si před uzavřením smlouvy zajistila výpis z účtu zachycující toliko vyplacení mzdy žalované od zaměstnavatele , jméno FO, za období leden 2022 až listopad 2022, ze kterého se podává, že čistý měsíční příjem žalované ze zaměstnání činil okolo 24 000 Kč (vizte vybrané pohyby na účtu). Z hodnocení klienta vyplývá, že žalovaná uvedla, že je zaměstnaná u , jméno FO, s měsíčním příjmem 22 000 Kč, je svobodná, bydlí v družstevním bytě; žalobkyně vycházela z měsíčních výdajů 8 240 Kč (bydlení 3 620 Kč, životní minimum 4 620 Kč).6. Žalobkyně provedla lustraci žalované v registru SOLUS a NRKI.7. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.8. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:9. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru peněžní prostředky v celkové výši 35 000 Kč a žalovaná na úvěr uhradila 57 140 Kč; ohledně uhrazené částky žalovanou soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila. Žalobkyně důsledně nezjišťovala schopnost žalované úvěr splácet.10. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.14. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.15. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.16. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zá