14 C 197/2021-17 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 13 440 Kč z titulu smlouvy o půjčce [číslo] kterou dne 21.7.2007 uzavřel se žalovaným právní předchůdce žalobce [právnická osoba] Žalovaný v den podpisu smlouvy převzal sjednanou částku 15 000 Kč a zavázal se vrátit tuto částku společně se souhrnným poplatkem ve výši 10 440 Kč, v 53 pravidelných týdenních splátkách po 480 Kč. Žalovaný však dluh neplnil řádně a včas. Smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána k 26.7.2008. Žalovaný celkem uhradil částku 12 000 Kč Žalobci byla pohledávka postoupena smlouvou ze dne 24.8.2018, žalovanému bylo postoupení oznámeno dne 12.9.2018. Ke dni postoupení činila pohledávka 13 440 Kč sestávající z jistiny. Žalobce rovněž požadoval zákonný úrok z prodlení. Žalovaný ani přes upomínky na dlužnou částku ničeho neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Skutečnost, že žalobce je právnickou osobou se sídlem na území Malta, zakládá v řízení mezinárodní prvek, a je třeba se zabývat tím, zda je ve věci dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) soudu České republiky, a pokud ano podle jakého právního řádu je třeba postupovat. Česká republika i Malta jsou členy Evropské unie, a proto je třeba při určení mezinárodní příslušnosti soudu postupovat podle právních předpisů Evropského společenství, konkrétně podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (se zřetelem k článku 66 bod 1 tohoto nařízení). Podle Článku 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť žalovaný má bydliště na území České republiky. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků podle práva České republiky, neboť původní vztah byl vztahem bez zahraničního prvku a postoupení pohledávky nemůže dojít ke změně práv a povinností stran. 4. Soud za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. rozhodl ve věci bez nařízení jednání, když na základě předložených listinných důkazů dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. 5. [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 21.7.2007 smlouvu, na základě které věřitel žalovanému poskytl částku ve výši 15 000 Kč. Žalovaný podpisem stvrdil, že hotovost v částce 15 000 Kč převzal. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli jistinu a dále souhrnný poplatek ve výši 10 440 Kč. Celková částka 25 440 Kč byla splatná v 53 pravidelných týdenních splátkách po 480 Kč (prokázáno: smlouvou o půjčce [číslo]). Součástí smlouvy jsou smluvní podmínky smlouvy o půjčce, kde si strany v čl. 5 sjednaly, že jakékoli splátky budou nejprve započítány na souhrnný poplatek a poté na vlastní půjčku. V čl. 8 smluvních podmínek si strany ujednaly, že pokud žalovaný neuhradí včas splátku, má právní předchůdce žalobce právo požadovat uhrazení celé zbylé částky půjčky včetně souhrnného poplatku, a to v nejbližším termínu pro výběr týdenní splátky žalované (prokázáno: smluvními podmínkami smlouvy o půjčce). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24.8.2018 byla pohledávka za žalovaným postoupena na [právnická osoba] [anonymizováno], která ji téhož dne postopila na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 12.9.2018 (prokázáno: smlouvou postoupení včetně přílohy - seznamu pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 12.9.2018 adresované žalovanému). Žalovaný byl vyzván právním zástupcem žalobce k úhradě částky 13 440 Kč (prokázáno: výzvou ze dne 10.5.2021, včetně podacího archu). 6. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků při aplikaci ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. tak, že uzavřeli smlouvu o půjčce v souladu s ust. § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů – dále jen obč. zák. Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 obč. zák. při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Při půjčce nepeněžité lze ujednat místo úroku plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti zpravidla téhož druhu. Dle § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. 7. V souladu s § 3 odst. 1 obč. zák. nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. 8. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 9. Žalovaný měl při uzavření smlouvy postavení spotřebitele, neboť jednal jako fyzická osoba nepodnikatel (§ 52 odst. 3 obč. zák.). Proti tomu právní předchůdce žalobce jednal při uzavírání smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti a má tak postavení dodavatele (§ 52 odst. 2 obč. zák.). Uzavřená smlouva tak je smlouvou spotřebitelskou (§ 52 odst. 1 obč. zák.) a je na ni třeba aplikovat příslušná ustanovení o spotřebitelských smlouvách týkající se ochrany spotřebitele (§ 51a a násl. obč. zák.). 10. Zejména je třeba použít § 55 a § 56 odst. 1 a 2 obč. zák., podle nichž se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele, spotřebitel se nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení a rovněž spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. 11. Úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny. Dohodnuté úroky je třeba odlišovat od úroků z prodlení, na něž má věřitel ze zákona právo, jestliže se dlužník dostal se splněním půjčky do prodlení (§ 517 odst. 2 obč. zák.), a které představují sankci za porušení povinnosti dlužníka vrátit dluh (půjčku) řádně a včas. 12. Občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce, a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Rovněž u dohody o úrocích při peněžité půjčce totiž platí ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. 13. Lze připomenout judikatorní závěr, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). 14. Za shora uvedeného soud po postupu dle ust. § 132 o. s. ř. dospěl k závěru, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o půjčce ve výši 15 000 Kč. Ve smlouvě byl sjednán tzv.„ souhrnný poplatek“ ve výši 10 440 Kč. Tento pojem není ve smlouvě nijak blíže definován. Není jasné, za co je tento poplatek sjednáván, co konkrétně představuje, co je v něm obsaženo a za co je tedy hrazen. Jde o jednorázovou částku, které neodpovídá žádné protiplnění žalobce. Z povahy věci tak nejde o nic jiného než o úrok, aniž by tak nárok byl ve smlouvě označen, tedy o úrok skrytý. 15. Uzavřená smlouva o půjčce je smlouvou spotřebitelskou a adhezní, žalovaný v pozici spotřebitele tedy nemá možnost při kontraktačním procesu jakkoli ovlivnit obsah smlouvy a nepodílí se tedy ani na formulaci pojmu„ souhrnný poplatek“. Pokud žalobce (jeho předchůdce) obdobné půjčky opakovaně za účelem vytváření zisku, a pokud ve smlouvě není sjednána žádná jiná odměna nežli uvedený souhrnný poplatek, nelze toto ujednání hodnotit jinak, než jako ujednání o úroku ve smyslu odměny za poskytnutou půjčku. 16. Ujednání o„ souhrnném poplatku“ však nemůže v uvedené spotřebitelské smlouvě obstát testem dobrých mravů nejen co do způsobu ujednání, ale zejména ohledně výše požadovaný úroků. Ze smlouvy vyplývá, že souhrnný poplatek (úrok) s ohledem na výši poskytnuté půjčky a s přihlédnutím ke sjednané splatnosti, je nepřiměřeně vysoký (činí 69. 6 % z půjčené částky za 53 týdnů). Taková výše je nepochybně zcela nepřiměřeně vysoká, ujednání o úrocích je proto v rozporu s dobrými mravy a nepožívá právní ochrany. Jedná se tak o neplatný úkon podle § 39 obč. zák., neboť se příčí dobrým mravům (k tomu viz např. rozhodnutí Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího sp. zn. 22 Co 215/2015 nebo 27 Co 219/2015). 17. Žalovaný zaplatil žalobci celkem 12 000 Kč, proto na jistině dluží 3 000