14 C 73/2021-103 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobce se žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 12 000 Kč s tím, že žalovaný a právní předchůdce žalobce [anonymizována tři slova] uzavřeli dne 15. 11. 2018 smlouvu o úvěru, pomoci elektronických prostředků komunikace na dálku. Na základě smlouvy poskytl předchůdce žalobce žalovanému částku 8 000 Kč na účet uvedený ve smlouvě, kterou se žalovaný zavázal vrátit do 15. 12. 2018. Právní předchůdce žalobce před poskytnutím úvěru zkoumal bonitu žalovaného, když vycházel z jeho příjmů 25 000 Kč měsíčně. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 9. 2019 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobce. Žalobce požadoval po žalovaném uhradit jistinu úvěru, smluvní úrok běžící od 15. 11. 2018 do zaplacení v ponížené sazbě 9% ročně, zákonný úrok z prodlení běžící od 16. 12. 2018 a smluvní pokutu za prodlení s vrácením úvěru ve výši 0,1% denně od 16. 12. 2018 do dne podání žaloby, kapitalizovanou částkou 4 000 Kč. Žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky, rovněž mu bylo oznámeno postoupení pohledávky. Žalovaný však svůj dluh do dnešního dne nezaplatil. 2. Skutečnost, že žalovaný je cizím státním příslušníkem, zakládá cizí prvek ve smyslu nařízení RADY (ES) č. 44/2001, když situace, kdy pobyt žalovaného není znám, může vyvolat otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti soudu. Protože se nepodařilo přes rozsáhlé pátrání soudu zjistit, na území jakého členského státu má žalovaný bydliště, pak má soud za to s odkazem na závěry rozhodnutí Soudního dvora C -327/10 ze dne 17. 11. 2011 ve věci [právnická osoba] proti [jméno] [příjmení] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [číslo], že obdobně v této věci je soudem příslušným o věci rozhodnout, když na území ČR se nacházelo poslední známé bydliště žalovaného a žalovaný před podáním žaloby jinou adresu neoznámil. Pak tedy soud pokračoval podle vnitrostátního procesního práva a ustanovil k ochraně zájmů žalovaného v řízení opatrovníkem advokáta. 3. Žalovaný, který je neznámého pobytu, se tak k věci vyjádřil prostřednictvím svého ustanoveného opatrovníka, který namítal neplatnost smlouvy s ohledem na skutečnost, že žalobce nezkoumal s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Má za to, že žalobce má pouze nárok na vrácení částky 8 000 Kč, která byla žalovanému zaslána na účet. 4. Soud ve věci nařídil jednání a z provedených důkazů má za prokázané následující skutečnosti: Mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla dne 15. 11. 2018 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 8 000 Kč, která byla zaslána na účet uvedený ve smlouvě. Tuto částku se žalovaný zavázal splatit ve lhůtě 30 dnů od odeslání finančních prostředků. Strany si sjednaly úrokovou sazbu 36% ročně v čl. II bod 2 písm. a). V článku VIII. bod 1 písm. d) si strany pro případ porušení sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z celkové dlužné částky až do zaplacení (prokázáno: smlouvou o úvěru z e dne 15. 11. 2018, potvrzením o provedené platbě). Totožnost žalovaného byla ověřena dle občanského průkazu občana slovenské republiky, kdy platnost tohoto dokladu byla do 1. 4. 2019. Příjem žalovaného činil za měsíc červenec částku 21 852 Kč, za měsíc srpen 2018 částku 23 097 Kč, za měsíc září 2018 částku 21 083 Kč (prokázáno: výplatními páskami žalovaného za uvedené měsíce). Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27. 9. 2019 bylo prokázáno, že tímto [anonymizována tři slova], jako postupitel postoupila žalobci pohledávku za žalovaným. Tímto bylo prokázáno, že pohledávka přešla na žalobce, který je tak ve věci aktivně legitimován (prokázáno: smlouvou o postoupení pohledávek). Oznámení o postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 16. 4. 2020 (prokázáno: dopisem ze dne 16. 4. 2020). Žalovaný byl vyzván k úhradě částky 16 342,34 Kč s upozorněním na možné vymáhání nároku soudní cestou (prokázáno: výzvou ze dne 25. 9. 2020, včetně podacího lístku). 5. Soud aplikoval české hmotněprávní předpisy v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), a to hmotněprávní předpisy platné a účinné od 1.1.2014 v souladu s přechodnými ustanoveními obsaženými v § 3028 a násl. zák. č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen „o.z.“), neboť úvěrová smlouva byla uzavřena až po 1.1.2014. 6. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalovaný a původní věřitel (poskytovatel úvěru) uzavřeli dne 15. 11. 2018 smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z.; původní věřitel v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Vzniklé závazky tak je kromě příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nutno posoudit s ohledem na datum uzavření smluv o zápůjčce rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) – srov. § 2 odst. 1 z. s. ú. 7. Poskytovatel úvěru byl povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného (§ 9 odst. 1 z. s. ú.), přičemž porušení této smlouvy má za následek neplatnost smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, neboť zákon o spotřebitelském úvěru provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, což s sebou nese i povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy. 8. Žalobce v žalobě neuvedl žádná relevantní tvrzení o tom, jakým způsobem jeho právní předchůdce provedl před uzavřením smlouvy posouzení úvěruschopnosti žalovaného. 9. Z toho důvodu byl žalobce před jednáním vyzván usnesením ze dne 20. 8. 2021, č. j. [číslo jednací], (zejména) aby doplnil žalobu o tvrzení, jakým konkrétním způsobem byly před poskytnutím úvěru prověřeny majetkové a výdělkové poměry žadatele a aby k doplněným tvrzením označil a předložil důkazy. K tomu žalobce přípisem datovaným dne 13. 10. 2021 (č. l. 83) sdělil, že právní předchůdce žalobce zkoumal úvěruschopnost žalovaného, posoudili jeho příjmy, ověřovali exekuční a insolvenční rejstřík obchodní rejstřík, živnostenský rejstřík, katastr nemovitostí – postupitel nenašel u žalovaného žádný negativní záznam. Výdaje žalovaného pak ověřoval s využitím průměrných nákladů průměrného klienta. Z údajů uvedených na internetové stránce ČSÚ vyplynulo, že průměrná měsíční výše výdajů na člena české domácnosti činí 10 500 Kč měsíčně. Žalobce tak zjistil, že po odečtení nákladů i po uhrazení splátky zbyde žalovanému alespoň dalších 1 583 Kč. K jednání se žalobce nedostavil (řádně omluven), takže ho soud nemohl u jednání dne 20. 10. 2021 poučit v uvedeném směru o jeho povinnosti tvrzení a důkazní a o následcích nesplnění procesní povinnosti podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. 10. Žalobce tak v řízení nesplnil svou povinnost tvrzení a důkazní o tom, že jeho právní předchůdce (poskytovatel úvěru) posoudil s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného a musí za to nést procesní odpovědnost v podobě neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene. K tomu soud ještě dodává, že žalobní strana svou nepřítomností zabránila soudu, aby jí u jednání poskytl potřebná poučení ve shora uvedeném smyslu; nemůže proto úspěšně namítat, že soudem prvního stupně o svých povinnostech poučena nebyla (viz JUDr. Ljubomír Drápal: Příprava jednání a projednání věci samé ve sporném řízení před soudem prvního stupně po novele občanského soudního řádu in Právní rozhledy 5/2002, Mimořádná příloha, s. 21). 11. Ustálená rozhodovací praxe soudů již dále dospěla k závěru, že poskytovatel úvěru musí úvěruschopnost spotřebitele posoudit s náležitou odbornou péčí, a to na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 12. Pojem„ odborné péče“ je legálně definován pro účely ochrany spotřebitele v § 2 odst. 1 písm. o) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnost. Pojem„ odborná péče“ představuje péči vyšší intenzity než„ péče řádného hospodáře“, kdy z požadavku odbornosti vyplývá též požadavek pečlivosti, přičemž„ odbornou péčí“ je třeba rozumět péči průměrného profesionála, tzn. odborníka, který má svému oboru obvyklé znalosti, schopnosti a dovednosti, a který je využívá s tomu odpo