18 C 249/2021-19 — Okresní soud v Kolíně

Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Uvedl, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], dne [datum] pomocí prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru, na základě které obdržel bezhotovostním převodem na svůj bankovní účet finanční prostředky ve výši [částka] a zavázal se tuto částku spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši [částka] splatit do [datum]. Do sjednaného data splatnosti však žalovaný neuhradil na svůj závazek ničeho. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka postoupena na žalobce. Vedle jistiny ([částka]) a poplatku za poskytnutí úvěru ([částka]) žalobce žalobou požadoval poplatek za prodloužení termínu splatnosti ve výši [částka] a běžící zákonný úrok z prodlení z částky [částka] od [datum]. Žalovaný byl k zaplacení dlužné částky vyzván bezvýsledně předžalobní upomínkou. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalobce již v žalobě vyjádřil souhlas s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovaný na výzvu soudu nereagoval a jeho souhlas s tímto postupem se tak dle § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládá. Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle ust. § 115a o.s.ř. a věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání Soud provedl důkazy listinami, které předložil žalobce k prokázání svých tvrzení (ust. § 120 odst. 1 o.s.ř.) a dále vyjádřením [právnická osoba] ze dne [datum], které si vyžádal. Po postupu dle ust. § 132 o.s.ř. byl v řízení prokázán následující skutkový stav v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí: V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce (společnost [právnická osoba]) uzavřel za pomocí prostředků komunikace na dálku s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši [částka], a to dne [datum] převodem na jeho bankovní účet č. [bankovní účet]. Poplatek za poskytnutí úvěru byl sjednán ve výši [částka]. Úvěr včetně poplatku byl splatný dne [datum]. Dodatky ke smlouvě o spotřebitelském úvěru byla splatnost úvěru prodloužena do dne [datum], za což žalobce účtoval žalovanému poplatek ve výši [částka] (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru, všeobecnými obchodními podmínkami, dodatky ke smlouvě o úvěru, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, výpisem z účtu, sdělením banky ze dne [datum]). Žalovaný na úvěr do termínu splatnosti neuhradil ničeho. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] došlo k postoupení pohledávky na žalobce (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek včetně seznamu postupovaných pohledávek). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum]. Dne [datum] byla žalovanému rovněž zaslána předžalobní výzva k plnění (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky + předžalobní upomínkou ze dne [datum]). Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků (resp. žalovaného a právní předchůdce žalobce) jako smlouvu o úvěru podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („o.z.“). Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. V posuzovaném případě mezi stranami byla uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru, kterou žalobce uzavřel v postavení podnikatele, žalovaná v postavení spotřebitele, a proto je na místě aplikovat i příslušná ustanovení o.z. o spotřebitelských smlouvách, jakož i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na uvedené soud aplikoval zejména § [číslo] odst. 1, 2 a § 1813 o.z., podle kterých se k smluvním ujednáním spotřebitelských smluv odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele nepřihlíží, což platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje a rovněž jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Podle ust. § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Pokud jde o požadavek na zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru ve výši [částka] a poplatku za prodloužení splatnosti úvěru ve výši [částka], pak soud považuje tyto částky dohromady za sjednané úroky. Soud má za to, že žalobce na takové úroky právo nemá, neboť v posuzovaném případě činí úrok za 81 dnů částku [částka], což znamená, že úroky činní přibližně 226 % ročně, přičemž takto sjednaná výše je v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 dospěl k závěru, že nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Rovněž rozhodovací praxe Krajského soudu v Praze zastává ve věci posouzení výše úroku závěry uvedené v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR, kdy lze odkázat na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19.6.2018 č.j. 23 Co 112/2018-51 či rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9.5.2018 č.j. 30 Co 90/2018-77. Obvyklá výše úroku požadovaného bankami při poskytování úvěrů domácnostem na spotřebu bez účelového určení v období měsíce října 2017 činila 9,01 % ročně, jak soud zjistil z přehledu úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v tuzemsku uveřejněného Českou národní bankou ([příjmení]). V posuzované věci sjednané úroky tedy přibližně 25krát přesahují obvyklou úrokovou sazbu požadovanou bankami, tedy je zřejmé, že ujednání o výši úroku se ocitlo v rozporu s dobrými mravy, a proto je neplatné. Soud proto v souladu s § 588 o.z. k ujednání o smluvních úrocích a poplatku jako ujednání neplatnému nepřihlédl. Neplatnost ujednání o výši úroku však nevede k neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku, neboť toto ujednání lze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Namísto neplatného ujednání o úroku nastoupí povinnost úvěrované zaplatit úrok ve výši stanovené dle § 1802 o.z., podle něhož platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem, mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Nelze přitom usoudit, že by k uzavření smlouvy o úvěru nebylo došlo, kdyby některý z účastníků řízení rozpoznal včas neplatnost ujednání o výši úroku. Obvyklá výše úroku požadovaného bankami při poskytování úvěrů bez účelového určení činila v měsíci říjnu 2017, jak již bylo výše uvedeno, 9,01 % ročně, tudíž při zohlednění vůle účastníků řízení ujednat povinnost žalovaného vrátit žalobci poskytnuté peněžní prostředky nejpozději do [datum], činí úrok za období od [datum] do [datum] částku ve výši [částka], kterou soud žalobci přiznal. Co do žalobního požadavku na zaplacení částky ve výši [částka], o kterou výše požadovaného úroku (poplatku) převyšuje jeho skutečnou výši, soud žalobu zamítl. S ohledem na shora uvedené soud žalobě částečně vyhověl a podle § 2395 o.z. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku [částka] jako nesplacenou jistinu ve výši [částka] a kapitalizovaný úrok ve výši [částka] a dále běžící zákonný úrok z prodlení z částky [částka] ode dne [datum] do zaplacení § 1970 o.z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku žalobního nároku pak soud žalobu zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. podle míry úspěchu v řízení s ohledem na nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 2717/08 a usnesení KS v [obec] ze dne 31. 7. 2013 čj. 30 Co 363/2013 – 97 a podle pravidel v těchto rozhodnutích stanovených. Do posouzení míry úspěchu a neúspěchu ve věci soud zahrnul nejen pohledávky, ale i jejich příslušenství včetně příslušenství běžícího, které soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k [datum]. Soud tento způsob považuje za spravedlivý, neboť až z něj je názorně na konkrétních číslech vidět, jaké částky věřitel skutečně vymáhá. V posuzované věci byla žalobci přiznána částka [částka] a běžící zákonný úrok z prodlení z této částky, jež ke dni vyhlášení rozhodnutí činí částku [částka]. Žalobce měl tedy úspěch ohledně celkové částky [částka]. Neúspěch měl žalobce naopak ohledně částky [částka] a běžícího zákonného úroku z prodlení, jež ke dni vyhlášení rozhodnutí činí částku [částka], tedy celkem co do částky [částka]. Rozdíl v úspěšnosti účastníků tak činí 35,9 % ve prospěch žalobce, který má v tomto rozsahu právo na n