14 C 149/2021-59 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhal zaplacení žalované částky s tím, že na základě žádosti ze dne 20. 9. 2017 poskytl právní předchůdce žalobce [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] žalovanému revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem do výše 38 000 Kč. Žalovaný čerpal celkem částku 93 772 Kč. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr a sjednané úroky ve výši 22,68 % ročně společně s případně sjednaným pojištěním v pravidelných měsíčních splátkách ve výši min. 5 % z dlužné částky, nejméně pak vždy 500 Kč. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 2. 2021 uzavřené mezi původním věřitelem ([anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]) a žalobcem došlo k postoupení pohledávky na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 26. 2. 2021. Žalobce požadoval zaplatit částku 34 464,71 Kč sestávající se z dlužné částky jistiny (32 991,66 Kč), dlužné částky pojistného (479,40 Kč), dlužné částky poplatků (600 Kč) a dlužné částky smluvní pokuty (393,65 Kč), dále kapitalizovaný úrok (3 606,61 Kč), dále úrok ve výši 26,68 % ročně z částky 32 991,66 Kč od 1. 2. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 34 464,71 Kč od 1. 2. 2021 do zaplacení. Žalovaný ani přes výzvy dlužnou částku neuhradil. 2. Žalovaný uvedl, že přišel o práci, zemřela mu matka a dostal se do složité finanční situace. Dále uvedl, že na kreditní kartu peníze čerpal, už jednou úvěr splatil, ale poté jej opět vybral. 3. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalovaný a poskytovatel úvěru ([anonymizována čtyři slova]) uzavřeli dne 25. 9. 2017 smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] sjednali úvěrový rámec (38 000 Kč), pevný úrok (22,68 % ročně), úhradu za pojištění (7,79 % z měsíční splátky úvěru), výši pravidelných měsíčních splátek (5 % z dlužné částky) a další smluvní podmínky (prokázáno: žádostí/smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] úvodním dopisem původního věřitele ze dne 22. 12. 2017). Žalovaný na tuto smlouvu čerpal ve dnech 16. 1. 2018, 24. 1. 2018, 29. 1. 2018, 2. 5. 2018, 21. 5. 2018, 28. 5. 2018, 31. 5. 2018, 18. 10. 2018, 31. 3. 2020 a 8. 4. 2020 celkem částku 90 960 Kč, do postoupení pohledávky žalovaný uhradil ve dnech 1. 3. 2018, 5. 3. 2018, 26. 3. 2018, 25. 7. 2018, 15. 8. 2018, 14. 9. 2018, 15. 10. 2018, 25. 1. 2019, 20. 2. 2019, 22. 3. 2019, 2. 5. 2019, 5. 6. 2019, 22. 8. 2019, 29. 8. 2019, 10. 9. 2019, 15. 10. 2019, 18. 11. 2019, 19. 11. 2019, 30. 12. 2019, 21. 1. 2020, 24. 2. 2020, 15. 6. 2020, 8. 7. 2020 a 13. 10. 2020 celkem částku 92 551 Kč (prokázáno: výpisem z úvěrového účtu – poskytnutí úvěru). Žalobce uplatňuje vedle jistiny 32 991,66 Kč sjednané úroky, úroky z prodlení, smluvní pokuty a náhradu nákladů spojených s vymáháním splatného závazku. Původní věřitel svou pohledávku za dlužníkem postoupil dne 11. 2. 2021 na žalobce (prokázáno: smlouvou o postoupení pohledávek [číslo] ze dne 11. 2. 2021 včetně přílohy [číslo] – seznam postupovaných pohledávek, potvrzením o přijetí úplaty za postoupení pohledávek ze dne 15. 2. 2021, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 26. 2. 2021 včetně podacího lístku). Žalovaný byl naposled vyzýván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 15. 3. 2021 (prokázáno: předžalobní upomínkou ze dne 15. 3. 2021 včetně podacího lístku). 4. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalovaný a původní věřitel (poskytovatel úvěru) uzavřeli 25. 9. 2017 smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z.; původní věřitel v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Vzniklý závazek tak je kromě příslušných ustanovení zákona [číslo] Sb., občanského zákoníku, nutno posoudit s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) – srov. § 2 odst. 1 z. s. ú. 5. Poskytovatel úvěru byl povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného (§ 86 odst. 1 z. s. ú.), přičemž porušení této smlouvy má za následek neplatnost smlouvy (§ 87 odst. 1 věta prvá z. s. ú.). Jedná se přitom o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5.3.2020, ve věci C -679/18, neboť zákon o spotřebitelském úvěru provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, což s sebou nese i povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy. 6. Žalobce v žalobě neuvedl žádná relevantní tvrzení o tom, jakým způsobem jeho právní předchůdce provedl před uzavřením smlouvy posouzení úvěruschopnosti žalovaného. 7. Z toho důvodu byl žalobce před jednáním vyzván usnesením ze dne 24. 6. 2021, č. j. [číslo jednací], (zejména) aby doplnil žalobu o tvrzení, jakým konkrétním způsobem byly před poskytnutím úvěru prověřeny majetkové a výdělkové poměry žadatele a aby k doplněným tvrzením označil a předložil důkazy. K tomu žalobce přípisem datovaným dne 15. 7. 2021 (č. l. 18) sdělil, že právní předchůdce žalobce zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Žalobce rovněž uvedl, že žalovaný měl při uzavírání smlouvy za povinnost uvést pravdivě, přesné a úplně všechny skutečnosti. Žalobce dále uvedl, že právní předchůdce žalobce posuzoval úvěruschopnost žalovaného z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (NRKI/BRKI, SOLUS, interní expertní systém Expert Systém). Kromě toho uvedl, že postačuje, že poskytovatel úvěru měl listiny, ze kterých vycházel při zkoumání úvěruschopnosti žadatele k dispozici a nepořizoval si z nich kopie. Zde odkázal na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 5 Co 231/2020-97. Žalobce byl poučen v uvedeném směru o jeho povinnosti tvrzení a důkazní a o následcích nesplnění procesní povinnosti podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. u jednání dne 12. 1. 2022, žalobce plně odkázal na podání ze dne 15. 7. 2021. Žalobce tak v řízení nesplnil svou povinnost tvrzení a důkazní o tom, že jeho právní předchůdce (poskytovatel úvěru) posoudil s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného a musí za to nést procesní odpovědnost v podobě neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene. 8. Zdůrazňuje-li žalobce, že žalovaný měl za povinnost uvést při sjednávání smlouvy pravdivé a úplné údaje o svých majetkových, příjmových a jiných poměrech, pak se jedná o argumentaci nepřiléhavou. Podle ustálené soudní praxe, k níž se na jiných místech tohoto odůvodnění soud konkrétně přihlašuje, se nemůže poskytovatel úvěru zbavit své povinnosti zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žadatele tím, že se spokojí s jeho tvrzeními; tato tvrzení musí být hodnověrně doložena a posouzena, přičemž skutečnosti uváděné žadatelem mají být pro poskytovatele úvěru jen jedním ze zdrojů informací. Jinými slovy poskytovatel úvěru musí sám proaktivně zjišťovat všechny údaje potřebné pro posouzení úvěruschopnosti žadatele: nespolupracuje-li žadatel dostatečně, nebo není-li možno potřebné informace v dostatečném rozsahu zjistit či ověřit, je jediným možným důsledkem neposkytnutí úvěru. Ještě jinak řečeno, skutečnost, zda se žadatel (ne) dopustil trestného činu úvěrového podvodu, je nepodstatná pro posouzení, zda poskytovatel úvěru postupoval s náležitou odbornou péčí. Zcela obdobně pak platí, že se poskytovatel úvěru nemůže spoléhat jen na zásadu poctivého a dobrověrného jednání v právním styku; ani tato zásada pochopitelně neznamená, že má poskytovatel úvěru rezignovat na přezkoumání tvrzení a údajů poskytnutých dlužníkem. 9. Žalobce na podporu své argumentace, že dostatečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, předložil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích jako soudu odvolacího ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97. K tomu zdejší soud dodává, že zkoumání úvěruschopnosti je z povahy věci vždy věcí individuálního posouzení jedinečných skutkových okolností daného případu. Závěr o (ne) splnění povinnosti podnikatele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vždy navázán na pečlivé zhodnocení konkrétního skutku. Zejména ale soud konstatuje, že se řídí právními závěry ustálené soudní praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, které na jiném místě odůvodnění reprodukuje. Rozhodnutí odvolacího soudu v (jiné) konkrétní věci takovou ustálenou judikaturou, jíž by měl následovat, být nemůže. Žádá-li žalobce, aby věc byla s ohledem na § 13 o. z. rozhodnuta stejně jako v uvedeném rozhodnutí odvolacího soudu, pak podle uvedeného ustanovení žalobce nemá právo na„ stejné rozhodnutí“, ale na právo, aby soud přesvědčivě vysvětlil důvod odchylného rozhodnutí právního případu; tímto důvodem jsou právě skutečnosti shora uvedené (odlišný skutkový základ projednávaných věcí, soulad rozhodnutí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu). 10. Smluvní strany s