9 C 117/2020-123 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal na žalovaném zaplacení částky 43 366 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že je výlučným vlastníkem pozemku p. [číslo] – ostatní plocha, ostatní komunikace v obci a katastrálním území Velký Osek. Na uvedeném pozemku se nachází místní komunikace ve smyslu § 6 z. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, která je podle § 9 stejného zákona vlastnictvím žalovaného. Užívací vztah mezi žalobcem jako vlastníkem pozemku a žalovaným jako jeho uživatelem však není upraven. V takovém případě má vlastník pozemku vůči vlastníkovi komunikace právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného, nejvýše však ve výši regulovaného nájemného z pozemku veřejné infrastruktury dle výměrů ministerstva financí, kterými se vydává seznam zboží s regulovanými cenami. Znaleckým posudkem [číslo] 2020 znalkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] byla zjištěna výše obvyklého nájemného z předmětného pozemku ve výši 22 Kč/m2/rok, resp. při výměře pozemku 3 286 m2 ve výši 6 023 Kč měsíčně. Výměry ministerstva financí [číslo] 2019 a 01/ 2020 stanoví maximální nájemné z pozemku veřejné infrastruktury pro roky 2019 i 2020 ve výši 22 Kč/m2/rok. Vzhledem k tomu, že obvyklá výše nájemného zjištěná uvedeným znaleckým posudkem není vyšší než maximálně přípustné nájemné, představuje posudkem zjištěná výše obvyklého nájemného základ pro určení výše bezdůvodného obohacení žalovaného. Výše bezdůvodného obohacení žalovaného činí za dobu od [datum] (tj. ode dne, kdy žalobce nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku) do [datum] celkem částku 43 366 Kč (6 023 Kč x 7 celých a [číslo] měsíce). Žalovaný na výzvy k vydání bezdůvodného obohacení ani na předžalobní upomínku nijak nereagoval. Prostor předmětné komunikace nacházející se na pozemku žalobce představuje současně ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, veřejné prostranství obce Velký Osek (ulice K Zahrádkám) sloužící obecnému užívání. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, pokud dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že je nemovitost užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníkovi náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Podáním ze dne [datum] žalobce rozšířil svoji žalobu o částku 24 092 Kč s příslušenstvím za užívání pozemku za období od [datum] do [datum], tj. za 4 měsíce po 6 023 Kč. Po rozšíření žaloby se žalobce domáhal zaplacení celkem částky 67 458 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně za dobu od [datum] do zaplacení z částky 31 320 Kč, ve výši 10 % ročně za dobu od [datum] do zaplacení z částky 6 023 Kč, ve výši 10 % ročně za dobu od [datum] do zaplacení z částky 6 023 Kč, ve výši 10 % ročně za dobu od [datum] do zaplacení z částky 6 023 Kč, ve výši 8,25 % ročně za dobu od [datum] do zaplacení z částky 6 023 Kč, ve výši 8,25 % ročně za dobu od [datum] do zaplacení z částky 6 023 Kč a ve výši 8,25 % ročně za dobu od [datum] do zaplacení z částky 6 023 Kč. 2. Žalovaný proti němu uplatňovaný nárok neuznal, a to ani co do důvodu, ani co do výše a považoval jej za zcela nedůvodný. Předně zmínil, že nejde o místní komunikaci, neboť žalovaný jejím vlastníkem není. Předmětný prostor je účelovou komunikací, která je veřejně přístupná. Z hlediska žalovaného je nerozhodné, zda se jedná o veřejné prostranství, protože jde o účelovou komunikaci. Komunikace je po desetiletí užívána bezplatně se souhlasem původních vlastníků, je užívána ve veřejném, resp. obecném zájmu za účelem užívání nemovitostí k této komunikaci přiléhající. Žalovaný po tato desetiletí pokojného bezplatného užívání ve veřejném, resp. obecném zájmu předchozím vlastníkům dotčené komunikace ničeho nehradil. Z uvedeného lze dle názoru žalovaného spolehlivě dovodit, že došlo k tzv. konkludentnímu věnování, k této argumentaci se vztahují uvedené judikáty, a to rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2011 čj. 5 As 36/2010-204, v němž je vyjádřen právní názor, že vlastník pozemku je vázán byť i konkludentním souhlasem právního předchůdce s tím, aby tento pozemek byl užíván jako veřejná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. V tomto smyslu rozhodl i Ústavní soud ve věci I. ÚS 3406/16, když odmítl ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci 10 As 58/2015, a to z důvodu, že u předchozích vlastníků došlo k tzv. konkludentnímu věnování. Ústavní soud vyjadřuje právní názor, že nepředpokládá-li zákon poskytnutí náhrady, lze omezit vlastnické právo pouze se souhlasem vlastníka. Nejedná se tak o nucené omezení vlastnického práva. Uvedené platí i pro tzv. veřejné účelové komunikace, v jejichž případě vlastník musí strpět veřejné užívání pozemku jako komunikace a umožnit na něj přístup bez zákonem předvídané náhrady. Takové omezení vlastnického práva k pozemku ve formě veřejného přístupu na něj je způsobilé přecházet z vlastníka na vlastníka a není potřeba souhlasu vlastníka nového, pokud byl udělen souhlas vlastníky předchozími. K tomu viz nález ÚS II. ÚS 268/06 ze dne [datum] Nejvyšší správní soud proto vyslovil svůj právní názor, že pokud dochází k veřejnému věnování, o kterém se v souvislosti s účelovými komunikaci hovoří, nepřísluší náhrada za bezdůvodné obohacování. Podle právního názoru žalovaného lze uvedené judikáty vztáhnout i na veřejné prostranství a lze dovodit, že náhrada za bezdůvodné obohacení z titulu užívání veřejného prostranství neurčitým okruhem osob vlastníkům pozemků, jejichž součástí je veřejné prostranství, nenáleží za podmínky, že došlo k věnování a trvá nutná ať už komunikační či urbární potřeba. Oporu pro takové závěry lze nalézt v odůvodnění nálezu ÚS ze dne [datum] sp.zn. I. ÚS 581/14, v němž byl tento právní názor vyjádřen. K výši uplatňovaného nároku žalovaný uvedl, že má za to, že postup, kdy je vycházeno z obvyklé ceny stanovené znalcem, která nekoresponduje s cenovým výměrem MF, stanovujícím maximální výši úplaty za užívání tohoto druhu pozemku a následná korekce takto znalecky stanovené ceny je chybný, neboť by měl být aplikován ten postup, že jako výchozí bude uvažováno s maximální výší úplaty stanovené cenovým opatřením MF ČR pro daný typ obce, která bude následně korigována o otázky, k nimž je třeba přihlédnout, jako je umístění pozemku v obci, jeho vybavení a další určené podmínky dle zákona o cenách a současně velikost obce dle počtu obyvatel. Jakýkoliv jiný postup pro odůvodnění výše žalovaného nároku nemůže obstát. Za těchto okolností měl žalovaný za to, že výše nároku nebyla přesvědčivě prokázána a navrhl zamítnutí žaloby. 3. Rozsudkem ze dne 16. 4. 2021, č.j. 9 C 117/2020-58, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, č.j. 21 Co 169/2021-81, zdejší soud rozhodl, že základ žalobního nároku je dán v plném rozsahu (mezitimní rozsudek). Uvedený rozsudek zdejšího soudu nabyl právní moci dne [datum]. Za rozhodující otázkou v mezitimním rozsudku soud považoval, zda má předmětný pozemek p. [číslo] v katastrálním území a obci [obec] charakter veřejného prostranství ve smyslu § 34 z.č. 128/2000 Sb., o obcích. V řízení bylo prokázáno, že tento pozemek, který je ode dne [datum] ve výlučném vlastnictví žalobce, je zpevněný železobetonovými panely položenými v sedmdesátých letech 20. století, již od této doby se jmenuje ulice [ulice] a je veden v pasportu veřejně přístupných komunikací obce Velký Osek. Desítky let je využíván jako veřejně přístupná komunikace. Je tak zřejmé, že daný pozemek naplňuje zákonnou definice veřejného prostranství podle § 34 zákona o obcích. Jedná se o ulici přístupnou každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání. Pojem, resp. institut, veřejného prostranství nesouvisí se zákonem o pozemních komunikacích, na něž odkazoval žalovaný. Zákon o obcích používá terminologii zcela nezávisle na zákoně o pozemních komunikacích. Zákonná definice veřejného prostranství podle zákona o obcích je daleko širší než definice jednotlivých druhů komunikací podle zákona o pozemních komunikacích. Veřejným prostranstvím je tedy ulice přístupná každému bez omezení, sloužící obecnému užívání, bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Je tedy lhostejné, zda je ulicí podle zákona o pozemních komunikacích místní komunikací ve vlastnictví obce či veřejně přístupnou účelovou komunikací ve vlastnictví třetí osoby. Obecným užíváním předmětného pozemku jako veřejného prostranství, je žalobce omezen ve svém ústavně zaručeném vlastnickém právu. Toto omezení je nucené, ve veřejném zájmu a zásadní. Žalobce nemůže s veřejným prostranstvím libovolně nakládat, užívat jej může jen jako každý jiný. Obecného užívání se nemůže zbavit, nemůže prostor uzavřít a obecnému užívání tak zamezit, žádné jiné osoby z něj nemůže vyloučit. Za toto omezení vlastnického práva žalovaný neposkytuje žalobci žádnou náhradu, nemá s ním uzavřenou žádnou soukromoprávní smlouvu. Soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3624/13, a to přede