4 C 265/2021-55 — Okresní soud v Klatovech

Návrhem ze dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s příslušenstvím. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na jejímž podkladě poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši [částka]. Žalovaná se zavázala úvěr splácet společně s úrokovým navýšením 75,95 % ročně, a to ve 48 měsíčních splátkách po [částka]. Žalovaná úvěr řádně nesplácela, došlo proto k automatickému zesplatnění úvěru ke dni [datum]. Do data zesplatnění zaplatila žalovaná celkem 6 splátek po [částka], tj. celkem [částka]. Žalobkyně požaduje zaplacení zbytku úvěrového dluhu ve výši [částka] s příslušenstvím, jehož strukturu v žalobě podrobně rozepsala. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k ústnímu jednání dne [datum] se nedostavila, soud proto jednal v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Soud provedl žalobkyní předložené důkazy a učinil z nich následující zjištění: Z listiny označené jako smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované úvěr v částce [částka] a žalovaná se zavázala splatit jej ve 48 měsíčních splátkách ve výši [částka] (tj. celkem [částka]). Úroková sazba byla sjednána na 75,95 % ročně. Součástí smlouvy je splátkový kalendář, rozepisující jednotlivé splátky a jejich splatnost. Dle dokladu o vyplacení úvěru byla částka [částka] připsána na účet žalované dne [datum]. Dopisy ze dne [datum], [datum] a [datum] byla žalovaná upozorněna na prodlení a možnost zesplatnění úvěru a vyzvána k úhradě dlužných splátek včetně smluvní pokuty a náhrady nákladů. Dopisem ze dne [datum] bylo žalované oznámeno zesplatnění úvěru a byla vyzvána k okamžité úhradě celého dluhu. Před podáním žaloby byla žalovaná opětovně vyzývána k zaplacení dopisem žalobkyně ze dne [datum]. Soud se předně zabýval posouzením listiny označené jako smlouva o úvěru především ve vztahu k ujednanému obchodnímu úroku a dospěl k závěru, že úrok ve výši 75,95 % ročně je nutné hodnotit jakožto úrok v rozporu s dobrými mravy, neboť jeho výše mnohonásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy. Je skutečností soudu známou z jeho činnosti, že běžné úrokové sazby bank pro obdobné spotřebitelské úvěry se pohybují kolem 15 – 20 % ročně. Soud posoudil smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 588 o. z. jako absolutně neplatné právní jednání pro rozpor s dobrými mravy, přičemž tato neplatnost působí od počátku. Dále je nutno uvést, že smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská a podle ust. § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran ve prospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice [ustanovení právního předpisu EU] [Smlouva o EHS] [anonymizováno] judikatury [anonymizována tři slova] považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. V daném případě smlouva byla předem předtištěna, pouze se dopisovala půjčená částka, úroky a další konkrétní údaje související s osobou žalované, která tedy text smlouvy těžko mohla ovlivnit. Stěží lze předpokládat, že by smlouva byla uzavřena bez ujednání o takto vysokých úrocích (žalovaná jakožto spotřebitel je slabší stranou v uzavíraném kontraktu). Očekává se od poskytovatele požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti úvěru odpovídá jeho ekonomickému riziku. Předchůdce žalobkyně si ekonomickou schopnost žalované splácet úvěr zjišťoval, jak ostatně sama žalobkyně tvrdí a jak vyplývá i z provedených důkazů (hodnocení klienta, potvrzení o příjmech žalované, výpisy z registrů dlužníků…). Úroky, které věřitel požadoval, nemohou proto obstát ani případným poukazem na rizikovost transakce ve vztahu k nebankovnímu subjektu. Takové jednání jednoznačně odporuje dobrým mravům a nemůže požívat právní ochrany ani odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, kdy autonomie vůle subjektů nemůže být bezbřehá. V podrobnostech soud odkazuje na závěry [název soudu], prezentované např. v rozhodnutích čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] či [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] a [číslo jednací]. Zdejší soud neshledal jakýkoli důvod se od stanoviska [název soudu] odchylovat. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru soud nárok žalobkyně posoudil jakožto nárok z bezdůvodného obohacení dle § 2 991, § 2993 občanského zákoníku. Žalovaná přijala částku [částka], aniž tu byl platný závazek, žalobkyně má proto nárok na vrácení toho, co plnila. Vzhledem však k tomu, že žalovaná již žalobkyni zaplatila celkem částku [částka], uložil jí soud povinnost zaplatit žalobkyni zbývající částku [částka] společně se zákonným úrokem z prodlení, na který má žalobkyně nárok. Úrok z prodlení náleží žalobkyni od realizace výzvy k plnění, k níž došlo dopisem ze dne [datum]. Pakliže byl dopis odeslán dne [datum], za užití § 573 o. z. je zásilka pokládána za doručenou dne [datum]. Po uplynutí věřitelem poskytnuté patnáctidenní lhůty k plnění od odeslání upomínky se žalovaná ocitla v prodlení dnem [datum], od tohoto data je proto povinna platit úrok z prodlení, a to na podkladě § 1970 obč. zákoníku, jehož výše odpovídá § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Žalovaná je povinna zaplatit dlužnou částku ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu soud nárok žalobkyně zamítl. Na náklady řízení se vztahuje § 142 odst. 2 o. s. ř., v daném případě měla převážný procesní úspěch žalovaná, jíž však žádné náklady nevznikly, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.