6 C 7/2023-54 — Okresní soud v Klatovech

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalovaném zaplacení částky 21 938,73 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 231,27 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 17 104,77 Kč a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 39 KČ, jakož i zaplacení smluvní pokuty ve výši 8 572,35 Kč. 2. K uplatněnému právu žalobkyně uvedla, že [právnická osoba] a.s. uzavřela se žalovaným dne [datum] písemnou smlouvu o úvěru č. [anonymizováno]. Na jejím základě původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 26 000 Kč, a to tak, že částka ve výši 4 201,94 Kč byla poukázána ke splácení stávajícího závazku žalovaného u původního věřitele, zůstatková výše jistiny ve výši 21 798,06 Kč byla žalovanému poukázána bezhotovostním převodem na bankovní účet uvedený ve smlouvě. Úvěr se žalovaný zavázal splatit formou 12 pravidelných měsíčních splátek splatných v termínech dle přiloženého splátkového kalendáře. Celková měsíční splátka byla sjednána ve výši 3 688,64 Kč. Žalovaný se spolu s jistinou úvěru zavázal uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 16 479,18 Kč a smluvní úrok z úvěru 1 784,44 Kč, jehož výše byla vypočtena z poskytnuté jistiny v sazbě dle smlouvy o úvěru za dobu trvání úvěru. Splatnost poslední splátky, jakož i celková splatnost úvěru byly sjednány ke dni [datum]. Žalovaný však poskytnutý úvěr ke dni splatnosti poslední splátky řádně nesplatil. Dle informací od původního věřitele žalovaný na svůj závazek uhradil částku ve výši 7 438,05 Kč. 3. Žalobkyně ve svém návrhu dále uvedla, že jelikož žalovaný porušil svou povinnost splatit úvěr řádně a včas, vznikla mu povinnost zaplatit původnímu věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky (nedoplatek jistiny a poplatku za poskytnutí úvěru), a to za každý den prodlení, jak je uvedeno v čl. VIII. odst. 3 smlouvy o úvěru. Smluvní pokuta je požadována od prvního dne prodlení dlužníka, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti poslední splátky úvěru do [datum], a počítána z částky 35 569,91 Kč. 4. Z původního věřitele byla pohledávka za žalovaným následně postoupena na žalobce, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností k témuž dni, přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem původního věřitele ze dne [datum]. Ode dne postoupení pohledávky neuhradil žalovaný na svůj dluh ničeho, na předžalobní výzvu nereagoval, pročež se žalobkyně obrátila se svým nárokem na soud. 5. Soud ve věci nařídil jednání, k němuž se však žalovaný, byv řádně předvolán, nedostavil a svoji neúčast rovněž neomluvil. Žalobkyně byla z jednání omluvena. Soud proto za splnění podmínek § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti obou účastníků. 6. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobkyně je ve věci aktivně legitimována, a dospěl ke kladnému závěru. Aktivní legitimaci žalobkyně k podání žaloby má soud za osvědčenou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], včetně její přílohy. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno původním věřitelem jako postupitelem, a to dopisem ze dne [datum]. 7. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru, uzavřené dne [datum] mezi původním věřitelem [právnická osoba] jako úvěrujícím na straně jedné a žalovaným jako úvěrovaným na straně druhé, vzal soud za prokázané, že úvěrující se zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 26 000 Kč, a to tak, že částka ve výši 4 201,94 Kč byla poukázána ke splácení stávajícího závazku žalovaného u téhož úvěrujícího a zůstatková výše jistiny ve výši 21 798,06 Kč byla žalovanému poukázána bezhotovostním převodem na bankovní účet uvedený ve smlouvě. Dále se žalovaný zavázal úvěrujícímu zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 16 479,18 Kč a smluvní úrok z úvěru ve výši 1 784,44 Kč za dobu trvání úvěru. Celkem se žalovaný zavázala vrátit úvěrujícímu částku ve výši 44 263,62 Kč ve 12 měsíčních splátkách o výši 3 689 Kč. 8. Z potvrzení o platbě bankovního ústavu [právnická osoba] soud zjistil, že dne [datum] došlo k převodu částky ve výši 21 798,06 Kč z účtu vedeného na [právnická osoba] a.s. na bankovní účet č. [bankovní účet], který se shoduje s bankovním účtem uvedeným v záhlaví smlouvy o spotřebitelském úvěru. 9. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 11. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s ustanovením § 580 odst. 1 o. z., podle něhož je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi účastníky smlouva o úvěru uzavřena jako smlouva spotřebitelská s výslovným odkazem na zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Ustanovení § 1813 o. z. výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tj. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum] a podle judikatury Soudního dvora Evropské unie považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 citované směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. 12. V nynějším případě, jak je bez dalšího patrné již z formální úpravy dokumentu, byla úvěrová smlouva předtištěna, byla napsána předem, a žalovaný tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohl nijak ovlivnit. Od profesionálního nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru lze přitom důvodně očekávat jeho poctivé jednání vůči druhé smluvní straně, která je slabší stranou v uzavíraném kontraktu. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury ztělesňují dobré mravy souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv dobrých mravů musí být posuzován dle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. 13. V souzené věci se žalovaný jako spotřebitel předmětnou smlouvou o úvěru zavázal úvěrujícímu (původnímu věřiteli) zaplatit, vedle jistiny úvěru, též úrok spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru, které ve svém souhrnu představují přibližně 83 % skutečně doloženého poskytnutého úvěru (tj. částky poskytnuté bezhotovostně bankovním převodem). Tuto skutečnost je nutné dle názoru soudu považovat za odporující dobrým mravům. Jak ostatně poznamenal Krajský soud v Plzni v řadě svých rozhodnutí týkajících se sporů stran spotřebitelských úvěrů, případné poplatky sjednávané v souvislosti s poskytováním finančních prostředků mohou mít pouze vedlejší charakter, když základní odměnou věřitele za půjčení peněžních prostředků má být úrok, s tím, že v bankovní praxi je obvyklé, že případné poplatky, pokud vůbec jsou požadovány, tvoří zcela zanedbatelný podíl z půjčené částky. Sjednáním takto vysokých nepřiměřených poplatků věřitel zcela nepochybně obchází zákon. Svou činností, kdy podstatou podnikání je ve svém důsledku obchod s chudobou, se tak tito