10 C 219/2025-32 — Okresní soud v Klatovech

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalované zaplacení , částka, s blíže specifikovaným příslušenstvím. K uplatněnému právu žalobkyně uvedla, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, uzavřené mezí ní a obchodní společností , právnická osoba, . (původní věřitel) nabyla pohledávku za žalovanou. Žalobkyně přiblížila, že původní věřitel uzavřel s žalovanou dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalované finanční prostředky ve výši , částka, , a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Úvěr ze smlouvy měl být splacen nejpozději dne , datum, . Žalovaná nedodržela svůj závazek splatit poskytnutý úvěr řádně a včas, když se dostala do prodlení s úhradami splátek. Na dlužnou částku naposledy ještě uhradila dne , datum, částku ve výši , částka, , avšak celková dlužná částka ani poté nebyla zcela uhrazena. Výzva k zaplacení zbývajícího dluhu z úvěru zůstala ze strany žalované bez odezvy, pročež se žalobkyně obrátila se svým nárokem na soud.2. Žalovaná se vyjádřila pouze tak, že poprosila o zastavení řízení s tím, že by se chtěla domluvit na splátkách, neboť celou dlužnou částku toho času není schopná zaplatit. V průběhu řízení došlo ze strany žalované k potvrzené úhradě částky , částka, . Žalobkyně v tomto rozsahu vzala žalobu zpět a soud potud usnesením ze dne , datum, řízení částečně zastavil.3. Aktivní legitimaci žalobkyně k podání žaloby má soud za osvědčenou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, (včetně její přílohy v podobě seznamu postupovaných pohledávek), na jejímž základě byla na žalobkyni postoupena shora popsaná pohledávka za žalovanou. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno, jak soud zjistil z dopisu původního věřitele ze dne , datum, .4. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, , uzavřené mezi původním věřitelem a žalovanou dne , datum, , soud zjistil, že původní věřitel se zavázal poskytnout žalované úvěrové prostředky ve výši , částka, . Žalovaná se zavázala splatit úvěr formou 14 pravidelných měsíčních anuitních splátek ve výši , částka, . Žalovaná se tedy zavázala za poskytnutí úvěru zaplatit věřiteli celkem , částka, . Úvěr měl být dle smlouvy zcela splacen nejpozději k , datum, .5. Z transakční historie k uvedené úvěrové smlouvě soud zjistil, že žalovaná ve prospěch tohoto úvěru uhradila celkem , částka, .6. Žalobkyně upomínala a vyzývala žalovanou k úhradě dluhu, jak bylo prokázáno předžalobní výzvou ze dne , datum, .7. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.8. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě obsahem samotné úvěrové smlouvy, přičemž dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a sice pro její rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., podle něhož je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tj. z úřední povinnosti. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.9. V souzené věci je z obsahu dané smlouvy patrné, že žalovaná v závazkovém vztahu vystupovala v pozici spotřebitele podle ustanovení § 419 o. z. Smlouva samotná byla koncipována nevyváženě, v neprospěch spotřebitele, neboť ten se zavázal vrátit úvěrujícímu částku představující zhruba 186 % samotného úvěru. Takovýmto ujednáním nepochybně dochází k neúměrnému navyšování dlužných částek, kdy původní věřitel zřejmě kalkuloval i s tím, že zapůjčená částka nebude dlužníkem uhrazena včas. Soud je toho názoru, že při zohlednění celkové koncepce smlouvy nemohou taková právní jednání věřitele požívat právní ochrany s odkazem na autonomii vůle účastníků (subjektů) závazkového vztahu. Ani autonomie vůle totiž nemůže být bezbřehá, usměrňují ji korektivy předvídané právním řádem.10. Ve světle řečeného tedy soud dospěl k závěru o neplatnosti předmětné úvěrové smlouvě pro její rozpor s dobrými mravy, neboť tím dochází k celkovému neúměrnému navyšování prostředků, které je úvěrovaný povinen úvěrujícímu v souvislosti s poskytnutím úvěru vrátit. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná přijala od původního věřitele peněžité plnění ve výši , částka, , aniž tu však byl platný závazek, a proto má žalobkyně, na niž byla pohledávka postoupena, vůči žalované nárok na vrácení toho, oč se žalovaná případně obohatila (§ 2991 odst. 1 o. z.). V řízení však bylo výpisem z transakční historie prokázáno, že žalovaná ve prospěch úvěru uhradila celkem , částka, , dalších , částka, žalovaná uhradila v průběhu řízení. Žalovaná tak vrátila plnění v souhrnné výši , částka, , zbývá jí tedy ještě vrátit částku ve výši , částka, . Potud soud žalobě vyhověl a ve zbytku ji jako nedůvodnou zamítl. Ohledně příslušenství pohledávky soud přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení až ode dne, kdy byla žalovaná požádána o vrácení poskytnutého plnění. Tak se dle listinných důkazů prokazatelně stalo až výzvou ze dne , datum, , v níž byla určena lhůta do , datum, . Následujícího dne se již žalovaná ocitla v prodlení se splněním svého dluhu z titulu bezdůvodného obohacení.11. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky je založen na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. na převážném procesním úspěchu žalované. Poněvadž ale žalované v řízení žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.12. Jelikož soud v nynější věci nevydal k návrhu žalobkyně elektronický platební rozkaz, nýbrž v řízení pokračoval, je povinností soudu doměřit navrhovateli soudní poplatek do výše, v níž by byl vybrán za standardní návrh na zahájení řízení (položka 2 bod 2 ve spojení s položkou 1 Sazebníku poplatků tvořícího přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši , částka, . Žalobkyni tak stíhá povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku z návrhu ve výši , částka, . Soud zde při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích, dle něhož splatnost poplatku nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé.13. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložené povinnosti k úhradě doplatku soudního poplatku se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.