4 C 78/2026-67 — Okresní soud v Klatovech

Návrhem ze dne , datum, se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 41 252,86 Kč s příslušenstvím. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že mezi účastníky byla uzavřena dne , datum, smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na podkladě které žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 27 100 Kč, který se žalovaný zavázal splácet počínaje , datum, , konec kreditového rámce měl nastat dne , datum, . Žalobkyně vyplatila žalovanému na jeho účet dne , datum, částku 10 000 Kč a dne , datum, částku 7 716 Kč, celkem tedy 17 716 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplácel a dostal se do prodlení, dopisem ze dne , datum, žalobkyně smlouvu vypověděla. Žalobkyně uvedla, že žalovaný doposud na jistinu zaplatil celkem 39,39 Kč, a to dne , datum, částku 16,53 Kč a dne , datum, částku 22,86 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že částky zaplacené žalovaným byly nejprve započítávány na úhradu úroku, následně poplatků a poté na úhradu jistiny. Žalobkyně požadovala na jistině částku 17 677,14 Kč, na poplatku za vyplacení tranší úvěru 324,63 Kč, na smluvním úroku 22 348,72 Kč, na poplatku za „, Anonymizováno, “ 32,94 Kč, na poplatku za službu „, Anonymizováno, “ 158,24 Kč a na smluvní pokutě částku 711,19 Kč.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K ústnímu jednání dne , datum, se žalobkyně omluvila, žalovaný se rovněž nedostavil, předvolání se žalobou měl doručeny do vlastních rukou dne 20. 3. 2026. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 o.s.ř..Z listiny označené jako „Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, č. , hodnota, “ ze dne , datum, bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec do částky 27 100 Kč, který se žalovaný zavázal splatit do , datum, společně s úrokovým navýšením 1,066 % denně (tj. 389 % ročně). Žalovaný byl k úhradě dluhu vyzýván dopisem ze dne , datum, .Soud se zabýval posouzením listiny označené jako „Smlouva o úvěru splatném ve splátkách č. , hodnota, “ a dospěl k závěru, že smlouva je absolutně neplatným právním jednáním pro rozpor sjednaného příslušenství s dobrými mravy podle § 580 o.z.. Je skutečností obecně známou a rovněž soudu známou z jeho činnosti, že běžné úrokové sazby bank z obdobných úvěrů se v daném období pohybovaly na úrovni cca třináctinásobně nižší. Smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská a podle ust. § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran ve prospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady č. 93/13/EHS a judikatury Evropského soudního dvora považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Od poskytovatele se očekává splnění požadavku přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti úvěru odpovídá jeho ekonomickému riziku. Úroky, které věřitel požadoval, nemohou proto obstát ani případným poukazem na rizikovost transakce ve vztahu k nebankovnímu subjektu. Takové jednání jednoznačně odporuje dobrým mravům a nemůže požívat právní ochrany ani odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, kdy autonomie vůle subjektů nemůže být bezbřehá. V podrobnostech soud odkazuje na závěry Krajského soudu v Plzni, prezentované např. v rozhodnutích čj. 25 Co 127/2018-76 ze dne 13. 6. 2018, 25 Co 292/2018-68 ze dne 28. 11. 2018 či 25 Co 293/2018-58 ze dne 28. 11. 2018 a 25 Co 107/2020-80. Zdejší soud neshledal důvod se od stanoviska Krajského soudu v Plzni odchylovat. Vzhledem k tomu, že podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru dle § 2395 o.z. je ujednání o úrocích a zároveň je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně by za situace, kdy by žalovaná na jeho podmínky nepřistoupila, smlouvu s ní neuzavřela (smlouva byla uzavřena distančním způsobem, stěží lze tedy předpokládat, že by byla uzavřena bez ujednání o takto vysokých úrocích, přičemž žalovaná jakožto spotřebitel je slabší stranou v uzavíraném kontraktu), pak nelze uvažovat o oddělitelnosti ujednání o úrocích, nýbrž je nutno smlouvu hodnotit absolutně neplatnou jako celek (§ 580 o.z.).S ohledem na závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru soud posuzoval, zda se v daném případě nejedná o nárok z bezdůvodného obohacení žalovaného ve smyslu § 2993 o.z.. Žalobkyně ostatně v závěru žaloby o případném bezdůvodném obohacení sama hovoří a navrhuje k důkazu zjistit, zda žalovanému byly finanční prostředky v celkové částce 17 716 Kč zaslány. Soud důkaz žalobkyní navržený provedl a z výpisu z účtu žalovaného ověřil, že žalovaný skutečně obdržel od žalobkyně dne , datum, částku 10 000 Kč a dne , datum, částku 7 716,53 Kč. Soud konstatuje, že toto plnění žalobkyně ve prospěch žalovaného lze pokládat za prokázané a posoudit jako bezdůvodné obohacení. Co však již tvrzeno ani prokázáno není, je skutečnost, zda a do jaké míry žalovaný na tuto pohledávku žalobkyni plnil, aby soud mohl učinit objektivní závěr o aktuální výši bezdůvodného obohacení žalovaného. Soud proto žalobkyni přípisem ze dne 16. 3. 2026, doručeným žalobkyni společně s předvoláním k jednání dne 19. 3. 2026, vyzval, aby soudu sdělila, jaké platby žalovaný doposud na úvěrový závazek učinil. Výzva soudu zůstala bez jakékoli reakce ze strany žalobkyně. Vzhledem ke skutečnosti, že se žalobkyně následně nedostavila k ústnímu jednání dne , datum, , znemožnila soudu poskytnout jí poučení o jiném právním názoru na uplatněný nárok dle § 118a odst. 2 o.s.ř. (bezdůvodné obohacení) a návazné poučení dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. ve vztahu k tomuto bezdůvodnému obohacení, když tato poučovací povinnost je realizována zásadně u jednání. V daném případě tak není řádně tvrzena konkrétní výše bezdůvodného obohacení žalovaného ve vztahu ke skutečnosti, jaké platby žalovaný na pohledávku učinil, případně jak a na co byly započítány. Ze samotné žaloby je přitom zřejmé, že žalovaný částečně plnil, žalobkyně však specifikovala pouze to, co bylo započteno na jistinu (39,39 Kč), zároveň přitom uvedla, že částky zaplacené žalovaným byly nejprve započítávány na úhradu úroku, následně poplatků a teprve poté na úhradu jistiny. Z této skutečnosti a z následné struktury žalované částky (požadována jen část poplatků a úroků sjednaných ve smlouvě) je částečné plnění žalovaného zcela evidentní, jeho výše je však soudu neznámá. Skutková tvrzení stran částečného plnění má činit žalobkyně, soud nemůže absentující tvrzení za žalobkyni jakkoli dovozovat. Žalobkyně však na úplná tvrzení rezignovala a nedostatky nenapravila ani po výzvě soudu, jímž se soud snažil odvrátit nepředvídatelnost svého rozhodnutí. Ze shora uvedených důvodů soudu nezbylo, než žalobu zamítnout, neboť není řádně tvrzena (a prokazována) výše skutečného bezdůvodného obohacení žalovaného.Na náklady řízení se vztahuje ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., plný procesní úspěch měl v daném sporu žalovaný, kterému však žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení nárok.Výrokem III. soud uložil žalobkyni zaplatit na účet Okresního soudu v Klatovech nedoplatek soudního poplatku v částce 412 Kč dle položky č. 2 bod 2 ve spojení s položkou č. 1 bod 1b) Sazebníku poplatků, jež je přílohou zákona č. 549/1991 Sb.. V dané věci žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu v částce 1 651 Kč, soudní poplatek za nikoli formulářový návrh měl činit 2 063 Kč, rozdíl představuje částku 412 Kč.