5 C 73/2026-25 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, který byl doručen Okresnímu soudu v Klatovech dne , datum, , se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 25 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 6. 12. 2024 do zaplacení. Konstatovala, že uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, ve výši 39 000 Kč skládající se z půjčené částky 20 000 Kč a souhrnného poplatku 19 000 Kč. Úvěr měl být splácen týdně splátkou 500 Kč. Žalovaný zaplatil 13 400 Kč, když tato částka byla započtena nejprve na úhradu nákladů na soudní či mimosoudní vymáhání dlužné částky, dále na úhradu sjednaných a vyměřených smluvních pokut, na úhradu poplatků za prodlení se splácením úvěru, na úhradu poplatků za zpracování a doručení úvěru, na úhradu poplatku za hotovostní inkaso splátek, na úhradu následujících položek – jistiny úvěru dílem ve výši 83,47 %, na úrok za poskytnutí úvěru dílem ve výši 16,53 %. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes písemnou upomínku před podáním žaloby.2. Soud ve věci nařídil jednání na den , datum, , z něhož se žalobkyně včas a řádně omluvila. Žalovaný se k jednání dostavil a uvedl, že převzal 20 000 Kč, když na této částce zaplatil 13 400 Kč.3. Z žalobních tvrzení, která ze strany žalovaného nebyla rozporována, byla podložena příslušnými listinnými důkazy, soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Z informace o smlouvě, jakož i ze smlouvy o úvěru číslo , hodnota, bylo prokázáno, že ta byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným dne , datum, . Uvedenou smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč. Smluvní strany sjednaly úrok ve výši 6 600 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 6 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 6 400 Kč. Žalovaný se zavázal celkem žalobkyni vrátit 39 000 Kč v pravidelných týdenních splátkách po 500 Kč při počtu 78 splátek. Z uvedené úvěrové smlouvy bylo dále prokázáno, že žalovaný v hotovosti při podpisu smlouvy převzal 20 000 Kč. Z evidenční karty klienta a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo dále zjištěno, že obě žalovaný podepsal dne , datum, . Žalobkyně tvrdila, a žalovaný toto nesporoval, že z titulu uvedené úvěrové smlouvy uhradil 13 400 Kč.4. Soud po právní stránce dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky řízení je neplatné právní jednání ve smyslu § 588 o. z. Tato neplatnost je neplatností absolutní, působící od samého počátku a ze zákona. Soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu. V daném případě smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská ve smyslu § 1810 a následující o. z. Podle § 1813 o. z., jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13/EHS a judikatury ESD považovaná za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Podle článku 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. Soud považuje dané jednání za rozporné s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 o. z., z toho důvodu, že žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč, avšak vedle něj měl uhradit též poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 6 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso ve výši 6 400 Kč, kdy tyto poplatky v součtu přestavují 62 % poskytnuté částky, s úrokem pak 95 % poskytnuté částky. Vedle těchto poplatků měl dále uhradit úrok ve výši 6 600 Kč za dobu 78 týdnů. Výši shora uvedených poplatků vztažmo k půjčené částce soud považuje za odporující dobrým mravům. V této souvislosti je možné zmínit rozhodnutí Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 169/2017-64, ze dne 26. 7. 2017 v obdobné věci, který uvedl, že není ospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, neboť se tím věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což zatěžuje celou společnost. Takovéto jednání nemůže požívat právní ochrany odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, autonomie vůle totiž nemůže být bezbřehá. Podstatou podnikání žalobkyně je pak ve svém důsledku obchod s chudobou. Sjednanou celkovou „odměnu“ nelze oddělit od ostatních ujednání ve smlouvě, neboť je zřejmé, že bez tohoto ujednání by věřitel takovouto smlouvu neuzavřel. Smlouva o úvěru je proto dle názoru soudu neplatným právním jednáním.5. Soud vztah účastníků proto posoudil podle předpisů upravujících tzv. bezdůvodné obohacení, konkrétně dle § 2991 a následující o. z., a přiznal žalobkyni právo na zaplacení částky, představují rozdíl mezi částkou poskytnutou, tj. 20 000 Kč a částkou žalovaným uhrazenou, tj. 13 400 Kč, tedy dospěl k částce 6 600 Kč. O tuto částku se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Vzhledem k tomu, že se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně, bylo třeba výzvy žalobkyně k úhradě peněžitého plnění dle § 1958 odst. 2 o. z. Takováto výzva byla obsažena v dopise ze dne 17. 7. 2025, který byl dán k poštovní přepravě dne 17. 7. 2025, jak doloženo podacím archem, a dle této výzvy měla být dlužná částka uhrazena do 7 dnů ode dne doručení (viz obsah výzvy). Daná výzva se dostala do dispoziční sféry adresáta dne 22. 7. 2025, a to za užití § 573 o. z. Žalovaný pak měl plnit do 29. 7. 2025, a pokud tak neučinil, dnem 30. 7. 2025 se ocitl v prodlení a stíhá jej povinnost též k úhradě úroků z prodlení dle § 1968, § 1970 o. z. Výše úroku z prodlení v daném období činila dle § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. 11,50 % ročně. Soud proto žalobě vyhověl v rozsahu vymezeném ve výroku I. rozsudku.6. S ohledem na shora uvedené soud žalobu co do zbývající části předmětu sporu zamítl, tak jak z výroku rozsudku pod bodem II. je patrno.7. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalovaný by měl právo na poměrnou část svých účelně vynaložených nákladů, které však v řízení nežádal. V této souvislosti soud uvádí, že při zjišťování úspěchu ve věci vycházel rovněž z kapitalizovaných úroků z prodlení, jež byly předmětem žaloby ke dni vyhlášení rozhodnutí (zde lze odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 2717/08).8. Soud v daném případě nevydal k návrhu žalobkyně elektronický platební rozkaz, v řízení pokračoval, proto žalovaného stíhá povinnost doplatit České republice, na účet Okresního soudu v Klatovech, doplatek z návrhu ve výši 256 Kč. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 1 024 Kč. Podle položky 2 bod 2, položky 1 bod 1 písm. b) Sazebníku poplatků však soudní poplatek by činil 1 280 Kč, zbývá proto doplatit 256 Kč. Soud při svém rozhodování vycházel z § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, kdy splatnost poplatku nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé.9. Soud pro úplnost dodává, že při úvaze o lhůtě splatnosti žalobou uplatněné částky vycházel z § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. a určil lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku.