9 C 106/2026-30 – Okresní soud v Klatovech

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 14 700 Kč, což odůvodnila tím, že se žalovanou jako podnikatelkou v souvislosti s její podnikatelskou činností uzavřela dne , datum, smlouvu o podnikatelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši 7 000 Kč, který měl být splacen v celé výši dne 25. 9. 2025. Žalovaná neuhradila ničeho. Pohledávku žalobkyně tvoří jednorázová sankce (smluvní pokuta) v celkové výši 2 500 Kč, neboť žalovaná se smlouvou zavázala uhradit žalobkyni v případě prodlení se zaplacením jakékoli jednotlivé splátky sankci ve výši 500 Kč, přičemž žalovaná byla v prodlení s úhradou pěti splátek. Dále pak žalobkyni vznikl vůči žalované nárok na poplatek za poskytnutí úvěru za každý den čerpání úvěru, tj. ode dne poskytnutí úvěru do jeho úplného splacení, když žalobkyně tento poplatek požadovala jen za dobu od poskytnutí úvěru do splatnosti poslední splátky úvěru, a to v celkové výši 4 900 Kč. Pohledávka z titulu dosud nesplacené jistiny úvěru pak činí 7 000 Kč.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soudem bylo následně při splnění podmínek uvedených v ust. § 115a o. s. ř. rozhodnuto bez nařízení jednání.4. Ze Smlouvy o podnikatelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , uzavřené elektronicky distančním způsobem (bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran) prostřednictvím webových stránek , Anonymizováno, mezi žalobkyní jako úvěrující na straně jedné a žalovanou jako úvěrovanou na straně druhé, vzal soud za prokázané, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky (podnikatelský úvěr) v celkové výši 7 000 Kč a žalovaná se zavázala ve stanovené lhůtě poskytnutý úvěr žalobkyni vrátit a zaplatit jí sjednané příslušenství a veškeré poplatky spojené s poskytnutím úvěru, jakož i další případné pohledávky ze smlouvy vyplývající. Doba trvání úvěru byla sjednána na 70 dnů ode dne čerpání úvěru, tzn. že dnem konečné splatnosti úvěru bylo datum 25. 9. 2025, s tím, že žalovaná se uvedenou smlouvou zavázala vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 % za každý den čerpání úvěru, tj. ode dne poskytnutí úvěru do jeho úplného splacení. Žalovaná se tak předmětnou smlouvou zavázala vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru v 5 shodných splátkách v celkové výši 2 380 Kč (jistina úvěru 1 400 Kč + poplatek 980 Kč), opakujících se počínaje dnem 31. 7. 2025 každých 14 dnů, přičemž splatnost poslední splátky byla stanovena na den 25. 9. 2025. Pro případ prodlení žalované s úhradou jakékoli jednotlivé splátky byla smlouvou mj. sjednána povinnost žalované zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 500 Kč.5. Předloženým potvrzením o provedené platbě žalobkyně v řízení prokázala, že dne 18. 7. 2025 poukázala sjednanou částku úvěru ve výši 7 000 Kč na bankovní účet žalované, jak bylo rovněž potvrzeno ze soudem vyžádané zprávy , právnická osoba, .6. Z výzvy k úhradě ze dne 4. 2. 2026, podané dle předloženého potvrzení k odeslání dne 6. 2. 2026, se podává, že žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, a to do tří dnů.7. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.9. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o podnikatelském úvěru, když již jen s ohledem na výši sjednaného „poplatku za poskytnutí úvěru“ dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s ustanovením § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. V daném případě žalovaná samotný text smlouvy nemohla nijak ovlivnit a pokud chtěla nabídnutý úvěr získat, musela bez dalšího přistoupit na žalobkyní jednostranně formulované znění smlouvy. Od profesionálního nebankovního poskytovatele úvěru lze přitom důvodně očekávat jeho poctivé jednání vůči druhé smluvní straně. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou „dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv „dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.10. V daném případě se žalovaná předmětnou smlouvou o úvěru zavázala žalobkyni k zaplacení nikoliv obchodního úroku z úvěru, byť pojmovým znakem úvěrové smlouvy je v souladu s výše citovaným zákonným ustanovením povinnost úvěrovaného zaplatit sjednaný úrok, ale jakéhosi poplatku za poskytnutí úvěru, aniž by bylo uvedeno, jak byl tento poplatek určen a proč byl stanoven právě v této výši. Tento poplatek za poskytnutí úvěru, který měl být dle smlouvy splatným společně s jistinou úvěru, byl stanoven ve výši 1 % denně, tzn. fakticky 365 % ročně (!), což u úvěru ve výši 7 000 Kč, poskytnutého na dobu 70 dnů od jeho čerpání, znamenalo, že výše tohoto poplatku v celkové částce 4 900 Kč (5 x 980 Kč) činila 70 % výše samotné poskytnuté úvěrové částky. Takto sjednanou výši odměny za poskytnutí úvěru je nutné dle názoru zdejšího soudu shledat jako odporující dobrým mravům, neboť nelze považovat za přípustné, aby si věřitel namísto sjednání obvyklých úroků opatřoval svoji odměnu za poskytnutí peněžních prostředků prostřednictvím nepřiměřených poplatků, které mají navodit zdání, že úvěr je poskytován bezúročně. Případné poplatky sjednávané v souvislosti s poskytováním finančních prostředků mohou mít pouze vedlejší charakter, když základní odměnou věřitele za půjčení peněžních prostředků má být úrok, s tím, že v bankovní praxi je obvyklé, že případné poplatky, pokud vůbec jsou požadovány, tvoří zcela zanedbatelný podíl z půjčené částky. Sjednáním takto vysokého nepřiměřeného poplatku věřitel zcela nepochybně obchází zákon.11. Zdejší soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy pro její rozpor s dobrými mravy, když tato smlouva je i jinak celkově koncipována nevyváženě výrazně v neprospěch žalované a konstruuje nepřiměřený systém kumulujících se sankcí spojených s jejím prodlením (viz. smluvní pokuty koncipované čl. VIII. smlouvy). Neplatnou je přitom smlouva jako celek, jelikož požadované poplatky nelze posuzovat samostatně a odděleně od dalších smluvních ujednání. Není přitom rozhodné, že se v posuzovaném případě jedná o úvěr podnikatelský, neboť platí, že jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli, když porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání.12. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. Žalovaná přijala od žalobkyně částku 7 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalované pouze nárok na vrácení toho, co bylo plněno. Ze žalobních tvrzení, která nebyla v řízení žalovanou nijak relevantně vyvrácena, vyplývá, že žalovaná neuhradila z titulu svého domnělého úvěrového závazku žalobkyni ničeho. Žalobkyně tak má z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované nárok na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi částkou žalované poskytnutou (7 000 Kč) a částkou žalovanou zaplacenou (0 Kč), tj. nárok na zaplacení částky ve výši 7 000 Kč.13. Pokud se žalobkyně dále podanou žalobou domáhala přiznání zákonného úroku z prodlení, lze žalobkyni přiznat tento úrok z prodlení v uplatněné výši 11,50 % ročně pouze z částky 7 000 Kč, a to až ode dne vzniku prodlení s úhradou bezdůvodného obohacení, nikoliv ode dne následujícího po splatnosti poslední splátky dle neplatné úvěrové smlouvy. V případě bezdůvodného obohacení nastává splatnost dluhu na základě výzvy věřitele. V posuzované věci byla ž