11 C 295/2020-39 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplaceného úvěru. 2. K nařízenému jednání dne 1. 12. 2020 se žádný z účastníků, přes vykázané doručení, nedostavil, právní zástupce žalobkyně se omluvil. 3. Rozhodnutí soudu ve věci samé předcházelo částečné zastavení řízení v rozsahu částečného zpětvzetí návrhu žalobkyní ve smyslu § 96 o. s. ř. (výrok III. rozsudku) a zamítnutí návrhu žalobkyně na změnu, rozšíření, žalobního petitu, a to s odkazem na hospodárnost a rychlost řízení ve vtahu k výsledku řízení jako takovému. 4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: 5. Aktivní legitimace žalobkyně, pro řízení jako postupníka, plyne ze smlouvy o postoupení pohledávky z 26. 5. 2020. Žalovaná uzavřela se [právnická osoba] jako postupitelem dne 4. 12. 2017 smlouvu o úvěru č. 112017-3438, na základě které jí byla poskytnuta částka 12.000 Kč, a to oproti jejímu závazku vrátit v 13 měsíčních splátkách celkem částku 20.760 Kč, a to včetně nákladů na poskytnutí spotřebitelského úvěru, které tak tvoří 73% poskytnuté jistiny. Jak dále plyne ze smlouvy o úvěru, úvěr byl poskytnut při výši ročních úroků 25,85%, vedle toho se žalovaná zavázala k zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z dlužné částky, RPSN pak činil 189,38%. Uzavření úvěrové smlouvy předcházela žádost žalované o poskytnutí spotřebitelského úvěru z téhož data, z níž plyne, že žalovaná bydlí v nájemním bytě, je na mateřské dovolené, má dvě nezletilé děti ve věku mladším šesti let, její průměrné měsíční příjmy činí 8.845 Kč, příjmy celé domácnosti pak 17.691 Kč, a to při započtení alimentů a příjmů přítele, kterého však žalovaná zároveň neoznačila jako druha. Průměrné měsíční výdaje žalované pak činily částku 6.045 Kč, celé domácnosti částku 12.091 Kč, z toho za bydlení částku 8.091 Kč. Na základě této žádosti byla žalovaná, která dala souhlas se [anonymizováno] jejích osobních údajů, vyhodnocena jako osoba, které je možno poskytnout úvěr v požadované výši. Samotná smlouva o úvěru pak byla uzavřena a podepsána na standardním a postupitelem předem připraveném formuláři. Soud dále z provedených listinných důkazů, potažmo z vlastního návrhu na zahájení řízení, vzal za prokázané, že žalovaná fakticky na poskytnutou jistinu svými platbami uhradila částku 3.600 Kč, neboť žalobkyně v návrhu na zahájení řízení sama uvedla, že žalovaná dluží částku 17.160 Kč, a to i přesto, že byla zavázána k úhradě celkové částky 20.760 Kč. Tím je vyvráceno tvrzení žalobkyně z doplňujícího podání z 1. 10. 2020, že žalovaná neuhradila ničeho. 6. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce dle § 2991 zák. č. 89/2012 Sb., vztažmo k § 1970 téhož zákona, což znamená, že návrhu vyhověl pouze ohledně poskytnuté jistiny ponížené o platby žalované, v plném rozsahu započtené na dlužnou jistinu, zároveň pak den počátku prodlení žalované stanovil až dnem následujícím po doručení návrhu žalované, což zároveň znamená, že výši úroku z prodlení stanovil v rozsahu 0,75% ročně. Ve zbytku pak, z důvodů níže uvedených, návrh zamítl jako nedůvodný. 7. Soud vedla k zamítnutí zbývající části návrhu aplikace příslušných ustanovení zák. č. 89/2012 Sb., vztažmo k platné a standardní judikatuře. Soud především neposkytl právní ochranu vedlejším ujednáním pro jejich nepřiměřenou výši, a to s odkazem na ustanovení § 1813, 1815, 2 odst. 3 a 580 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., která je nutno na věc aplikovat z hlediska ochrany spotřebitele, když žalovaná, právě v pozici spotřebitele, úvěrovou smlouvu uzavírala, přičemž citovaná právní úprava vychází ze standardních směrnic Evropského společenství, implementovaných do Českého právního řádu, mj. směrnice Rady 91/13/ z 5. 4. 1993. Soud dále vycházel z nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II ÚS 996/18 a sp. zn. II ÚS 3194/18, z nichž dovozuje, že smlouvu jako takovou z hlediska posouzení její platnosti je nutno posuzovat jako jeden celek, přičemž ustanovení smlouvy či smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna, neumožňují spotřebiteli jako slabší straně jejich modifikaci a možné vyvolání nepříznivých důsledků na jeho straně, na čemž nic nemůže změnit ani souhlas klienta s úvěrovými podmínkami. Soud je dále toho názoru, že posouzení úvěryschopnosti žalované před uzavřením smlouvy bylo provedeno formálně a s přihlédnutím k jejím výdajům a pravidelným příjmům bez dalšího nemohlo vést k závěru, že žalovaná bude schopna svůj závazek bez zjevných problémů řádně plnit. (zde dále s odkazem na § 75 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru). Pokud pak se žalobkyně dovolává stávající rozhodovací praxe Krajského soudu v Plzni v obdobných případech, pak naopak soud odkazuje na rozsudek KS Plzeň z 2. 9. 2020 sp. zn. 25 Co 216/2020, v němž tento soud jako soud odvolací výslovně uvádí, že jsou-li sjednané úroku vyšší než 15 – 18 % ročně, pak jde o úroky, které jsou v rozporu s dobrými mravy. Všechny tyto úvahy vedly soud k závěru, který vyjádřil pod výroky I. a II. tohoto rozsudku. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. 9. Výrok o povinnosti žalobkyně k úhradě nedoplatku [příjmení] bod V. tohoto rozsudku vychází z § 4 písm. i), vztažmo k pol. 1/1b) sazebníku SOP zákona o soudních poplatcích, když z důvodů v rozsudku uvedených soud ve věci nevydal EPR.