11 C 309/2020-37 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplaceného úvěru. 2. K nařízenému jednání dne 1. 12. 2020 se žádný z účastníků, přes vykázané doručení, nedostavil, právní zástupce žalobkyně se omluvil. 3. Rozhodnutí soudu ve věci samé předcházelo částečné zastavení řízení v rozsahu částečného zpětvzetí návrhu žalobkyní ve smyslu § 96 o. s. ř. (výrok III. rozsudku) a zamítnutí návrhu žalobkyně na změnu, rozšíření, žalobního petitu, a to s odkazem na hospodárnost a rychlost řízení ve vtahu k výsledku řízení jako takovému. 4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: 5. Aktivní legitimace žalobkyně, pro řízení jako postupníka, plyne ze smlouvy o postoupení pohledávky z 26. 5. 2020. Žalovaná uzavřela se [právnická osoba] jako postupitelem dne 6. 10. 2017 smlouvu o úvěru č. 112017-2893, na základě které jí byla poskytnuta částka 5.000 Kč, a to oproti jejímu závazku vrátit v 13 měsíčních splátkách celkem částku 8.650 Kč, a to včetně nákladů na poskytnutí spotřebitelského úvěru, které tak tvoří 73% poskytnuté jistiny. Jak dále plyne ze smlouvy o úvěru, úvěr byl poskytnut při výši ročních úroků 25,85%, vedle toho se žalovaná zavázala k zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z dlužné částky, RPSN pak činil 189,38%. Uzavření úvěrové smlouvy předcházela žádost žalované o poskytnutí spotřebitelského úvěru z téhož data, z níž plyne, že žalovaná bydlí v nájemním bytě, je na mateřské dovolené, má jedno nezletilé dítě ve věku mladším šesti let, její průměrné měsíční příjmy činí 8.500 Kč, příjmy celé domácnosti pak tutéž částku. Průměrné měsíční výdaje žalované pak činily částku 4.645 Kč, z toho za bydlení částku 4.645 Kč. Na základě této žádosti byla žalovaná, která dala souhlas se zpracováním jejích osobních údajů, vyhodnocena jako osoba, které je možno poskytnout úvěr v požadované výši. Samotná smlouva o úvěru pak byla uzavřena a podepsána na standardním a postupitelem předem připraveném formuláři. Soud dále z provedených listinných důkazů, potažmo z vlastního návrhu na zahájení řízení, vzal za prokázané, že žalovaná fakticky na poskytnutou jistinu svými platbami uhradila částku 850 Kč, neboť žalobkyně v návrhu na zahájení řízení sama uvedla, že žalovaná dluží částku 7.800 Kč, a to i přesto, že byla zavázána k úhradě celkové částky 8.650 Kč. Tím je vyvráceno tvrzení žalobkyně z doplňujícího podání z 2. 11. 2020, že žalovaná neuhradila ničeho. 6. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce dle § 2991 zák. č. 89/2012 Sb., vztažmo k § 1970 téhož zákona, což znamená, že návrhu vyhověl pouze ohledně poskytnuté jistiny ponížené o platby žalované, v plném rozsahu započtené na dlužnou jistinu, zároveň pak den počátku prodlení žalované stanovil až dnem následujícím po doručení návrhu žalované, což zároveň znamená, že výši úroku z prodlení stanovil v rozsahu 0,75% ročně. Ve zbytku pak, z důvodů níže uvedených, návrh zamítl jako nedůvodný. 7. Soud vedla k zamítnutí zbývající části návrhu aplikace příslušných ustanovení zák. č. 89/2012 Sb., vztažmo k platné a standardní judikatuře. Soud především neposkytl právní ochranu vedlejším ujednáním pro jejich nepřiměřenou výši, a to s odkazem na ustanovení § 1813, 1815, 2 odst. 3 a 580 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., která je nutno na věc aplikovat z hlediska ochrany spotřebitele, když žalovaná, právě v pozici spotřebitele, úvěrovou smlouvu uzavírala, přičemž citovaná právní úprava vychází ze standardních směrnic Evropského společenství, implementovaných do Českého právního řádu, mj. směrnice Rady 91/13/ z 5. 4. 1993. Soud dále vycházel z nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II ÚS 996/18 a sp. zn. II ÚS 3194/18, z nichž dovozuje, že smlouvu jako takovou z hlediska posouzení její platnosti je nutno posuzovat jako jeden celek, přičemž ustanovení smlouvy či smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna, neumožňují spotřebiteli jako slabší straně jejich modifikaci a možné vyvolání nepříznivých důsledků na jeho straně, na čemž nic nemůže změnit ani souhlas klienta s úvěrovými podmínkami. Soud je dále toho názoru, že posouzení úvěryschopnosti žalované před uzavřením smlouvy bylo provedeno formálně a s přihlédnutím k jejím výdajům a pravidelným příjmům bez dalšího nemohlo vést k závěru, že žalovaná bude schopna svůj závazek bez zjevných problémů řádně plnit. (zde dále s odkazem na § 75 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru). Pokud pak se žalobkyně dovolává stávající rozhodovací praxe Krajského soudu v Plzni v obdobných případech, pak naopak soud odkazuje na rozsudek KS [obec] z 2. 9. 2020 sp. zn. 25 Co 216/2020, v němž tento soud jako soud odvolací výslovně uvádí, že jsou-li sjednané úroku vyšší než 15 – 18 % ročně, pak jde o úroky, které jsou v rozporu s dobrými mravy. Všechny tyto úvahy vedly soud k závěru, který vyjádřil pod výroky I. a II. tohoto rozsudku. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. 9. Výrok o povinnosti žalobkyně k úhradě nedoplatku [příjmení] bod V. tohoto rozsudku vychází z § 4 písm. i), vztažmo k pol. 1/1a) sazebníku SOP zákona o soudních poplatcích, když z důvodů v rozsudku uvedených soud ve věci nevydal EPR.