11 C 14/2021-12 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplaceného úvěru. 2. Účastníci souhlasili s projednáním věci bez nařízení jednání dle § 115a) o. s. ř. 3. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: 4. Aktivní legitimace žalobkyně, pro řízení jako postupníka, plyne ze smlouvy o postoupení pohledávky z 24. 6. 2020. Žalovaná uzavřela se [právnická osoba] jako postupitelem dne 22. 12. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které jí byla poskytnuta částka 10.000 Kč, a to oproti jejímu závazku vrátit v 13 měsíčních splátkách celkem částku 17.300 Kč, a to včetně nákladů na poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 7. 300 Kč. Jak dále plyne ze smlouvy o úvěru, RPSN činil 189,38%. Z předložených listin zároveň plyne, že žalovaná fakticky zaplatila celkem částku 7.000 Kč. 5. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce dle § 2991 zák. č. 89/2012 Sb., vztažmo k § 1970 téhož zákona, což znamená, že návrhu vyhověl pouze ohledně poskytnuté jistiny ponížené o platby žalované, v plném rozsahu započtené na dlužnou jistinu, zároveň pak den počátku prodlení žalované stanovil až dnem následujícím po doručení návrhu žalované. 6. Soud vedla k zamítnutí zbývající části návrhu aplikace příslušných ustanovení zák. č. 89/2012 Sb., vztažmo k platné a standardní judikatuře. Soud především neposkytl právní ochranu vedlejším ujednáním pro jejich nepřiměřenou výši, a to s odkazem na ustanovení § 1813, 1815, 2 odst. 3 a 580 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., která je nutno na věc aplikovat z hlediska ochrany spotřebitele, když žalovaná, právě v pozici spotřebitele, úvěrovou smlouvu uzavírala, přičemž citovaná právní úprava vychází ze standardních směrnic Evropského společenství, implementovaných do Českého právního řádu, mj. směrnice Rady [číslo] z 5. 4. 1993. Soud dále vycházel z nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II ÚS 996/18 a sp. zn. II ÚS 3194/18, z nichž dovozuje, že smlouvu jako takovou z hlediska posouzení její platnosti je nutno posuzovat jako jeden celek, přičemž ustanovení smlouvy či smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna, neumožňují spotřebiteli jako slabší straně jejich modifikaci a možné vyvolání nepříznivých důsledků na jeho straně, na čemž nic nemůže změnit ani souhlas klienta s úvěrovými podmínkami. Ze shora uvedených důvodů byl návrh ve zbytku zamítnut jako nedůvodný. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. 8. Výrok o povinnosti žalobkyně k úhradě nedoplatku [příjmení] bod IV. tohoto rozsudku vychází z § 4 písm. i), vztažmo k pol. 1/1a) sazebníku SOP zákona o soudních poplatcích, když z důvodů v rozsudku uvedených soud ve věci nevydal EPR.