11 C 342/2020-70 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala zaplacení částky 40.638,72 Kč s přísl., vycházejíc ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené se žalovaným dne 31. 1. 2020. 2. Žalovaný skutečnosti v návrhu uvedené nezpochybnil, rozhodnutí ponechal na úvaze soudu a výsledcích dokazování. 3. K nařízenému jednání ve věci dne 5. 2. 2021 se strana žalující nedostavila přes vykázané doručení, řádně se omluvila a souhlasila s projednáním věci bez její účasti. 4. Z listin předložených žalobkyní a provedených k důkazu vzal soud za prokázané, že dne 31. 1. 2020 byla mezi účastníky sjednána distančním způsobem smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 12.000 Kč, přičemž fakticky byla vyplacena částka 4.426 Kč, a to na dobu 72 měsíců, přičemž žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni v 72 splátkách po 309 Kč celkem částku 22.225 Kč, tj. jistinu a sjednané úroky ve výši 10.225 Kč, zbývající část úvěru byla přímo vyplacena na účet žalobkyně a směřovala k umoření předchozího dluhu, resp. byla započtena na náklady za poskytnutí úvěru, jak plyne z potvrzení o vyplacení úvěru z 31. 1. 2020. Žalovaný žalobkyni zaplatil toliko částku 10.688 Kč, takže tato zesplatnila úvěr k 21. 9. 2020, jako celek, a domáhá se zaplacení částky žalované, sestávající z jistiny ve výši 11.504,73 Kč, zbylé části úroků ve výši 8.867,97 Kč, inkasní služby ve výši 3.300 Kč, doplňkových služeb v celkové výši 10.560 Kč, nákladů na upomínky ve výši 800 Kč, a smluvní pokuty ve výši 5.752,36 Kč. Tato částka nebyla zaplacena ani na základě předžalobní výzvy k plnění. 5. Na základě výsledků dokazování shledal soud návrh důvodným pouze ohledně jistiny a zákonného příslušenství z ní plynoucího, když na věc aplikoval ustanovení § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., vztažmo k § 1810 a násl. téhož zákona. Soud posoudil smlouvu uzavřenou mezi účastníky, v níž je žalovaný v pozici spotřebitele, jako celek, a právě z tohoto pohledu hodnotil, zda smlouva obstojí jako spravedlivá, nebo zda jde o smluvní vztah, který je zjevně nespravedlivý, a jemuž se nemá dostat soudní ochrany ve smyslu § 6, 8 zák. č. 89/2012 Sb. 6. Soud dospěl k závěru, že při pohledu na smlouvu jako celek je tato ve vztahu k žalovanému zjevně nespravedlivá. Soud především zohlednil skutečnost, že žalobkyně výši úrokové sazby, resp. RPSN, počítala z předmětu úvěru ve výši 12.000 Kč, i když z provedeného dokazování jednoznačně plyne, že žalovaný fakticky převzal pouze částku 4.426 Kč. Za další podstatnou skutečnost považuje soud ten fakt, že přestože k zesplatnění úvěru jako celku, v souladu s obsahem smlouvy, došlo k 21. 9. 2020, tedy cca osm měsíců od jejího uzavření, měl by žalobkyni vzniknout nárok na zaplacení veškerých smluvně sjednaných částek, tedy na zaplacení částky představující více jak 3 a ½ násobek fakticky poskytnutého úvěru, což je z pohledu soudu nepřípustné. Z těchto důvodů soud rozhodl tak, jak z výroků I., II. tohoto rozsudku patrno, tedy ohledně dalších nároků plynoucích ze smlouvy, posuzovaných jako celek, s výjimkou fakticky poskytnuté jistiny, návrh zamítl jako nedůvodný, vycházeje z platné judikatury ÚS ČR, např. nálezu ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4084/12 z 11. 12. 2014, resp. I. ÚS 199/11 z 26. 1. 2012. 7. Výrok o nákladech řízení vychází z § 142 odst. 2 o. s. ř.