11 C 2/2023-13 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 12.063,37 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku I. tohoto rozsudku z titulu nesplněné povinnosti žalovaného vyplývající ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 14. 6. 2017 ve znění jejich dodatků ze dne 2. 11. 2017, 8. 11. 2017, 27. 11. 2017, 5. 4. 2018 a 26. 11. 2018 Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr (revolvingový) s celkovým úvěrovým rámcem 5.000 Kč, resp. po uzavření dodatku ze dne 2. 11. 2017 ve výši 20.000 Kč, dodatku ze dne 8. 11. 2017 ve výši 33.000 Kč, dodatku ze dne 27. 11. 2017 ve výši 33.000 Kč, dodatku ze dne 5. 4. 2018 ve výši 50.000 Kč a dodatku ze dne 26. 11. 2018 ve výši 10.000 Kč. Žalovaný měl úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 % ze sjednané výše úvěrového limitu, splatných vždy k 20. dni daného kalendářního měsíce, spolu s 16,90 % úrokem. Žalovaný porušil smluvní podmínky tím, že dojednané splátky neplnil řádně a včas. Následně žalobkyně úvěr ke dni 26. 1. 2022 zesplatnila, což žalovanému oznámila v dopise ze dne 26. 1. 2022 a současně mu oznámila aktuální výši dluhu v částce 12.064 Kč. Na předžalobní výzvu ze dne 19. 9. 2022 žalovaný nereagoval. 2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 14. 6. 2017 ve znění jejich dodatků ze dne 2. 11. 2017, 8. 11. 2017, 27. 11. 2017, 5. 4. 2018 a 26. 11. 2018 soud zjistil, že jejím obsahem je závazek žalobkyně jakožto bankovního ústavu poskytnout žalovanému úvěr s úvěrovým rámcem původně ve výši 5.000 Kč, následně dodatky měněným postupně na výši 20.000 Kč, 33.000 Kč, 33.000 Kč, 50.000 Kč a konečně na výši 10.000 Kč, a závazek žalovaného splatit tento úvěr včetně smluvního úroku z úvěru ve výši 16,90 % ročně a dalších smluvených poplatků způsobem sjednaným smlouvou v závislosti na výši čerpaného úvěru. 5. Z dopisu žalobkyně ze dne 25. 12. 2021 soud zjistil, že jeho obsahem je výzva žalovanému k zaplacení dluhu ve výši 1.002 Kč do 26. 1. 2022 (celkový dluh činil v té době částku 10.694 Kč) pod pohrůžkou zesplatnění celého dluhu. 6. Z dopisu žalobkyně ze dne 26. 1. 2022 soud zjistil, že jeho obsahem je oznámení žalovanému o okamžité splatnosti celého dluhu z důvodu prodlení s úhradou dluhu. 7. Z dopisu žalobkyně ze dne 19. 9. 2022 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ještě před podáním žaloby. 8. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Na základě výše uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným byla řádně uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 o.z. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěrový rámec ve výši 5.000 Kč, resp. následně na základě dodatku ze dne 26. 11. 2018 ve výši 10.000 Kč, který žalovaný čerpal. Žalovaný se zavázal tyto prostředky splácet způsobem stanoveným úvěrovou smlouvou, a to včetně sjednaného smluvního úroku z úvěru a smluvních poplatků, své povinnosti vyplývající ze smlouvy však řádně a včas neplnil. Proto žalobkyně využila svého práva vyplývajícího z příslušného ustanovení předmětné smlouvy a svoji pohledávku ke dni 26. 1. 2022 zesplatnila a vyzvala žalovaného ke splacení dluhu. 10. V souladu s ustanovením § 2395 o.z. tak žalovanému vznikla povinnost vrátit žalobkyni poskytnuté plnění včetně požadovaných smluvních poplatků a úroků z úvěru (přičemž úroky z úvěru žalobkyně v žalobě nárokuje v nižší výši, než byly mezi účastníky sjednány). 11. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, tedy vyhověl žalobě jak co do žalované jistiny, tak i v části týkající se příslušenství, neboť i na to vznikl žalobkyni nárok, přičemž soud přezkoumal, že žalobkyně žádala toto příslušenství ve výši určené v souladu s příslušnými právními předpisy. Konkrétně na smluvní úroky vznikl žalobkyni nárok přímo ze smlouvy o úvěru ve spojení s ustanovením § 2395 o.z., při zohlednění omezení výše těchto úroků dle ustanovení § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru. Na úroky z prodlení žalobkyni pak vznikl nárok dle ustanovení § 1970 o.z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1.000 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 200 Kč představující 100 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50.000 Kč.