11 C 260/2023-17 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobou ze dne 24. 5. 2023, doručenou soudu dne 13. 7. 2023, se žalobce domáhá určení, že není vlastníkem motorového vozidla [příjmení] [příjmení], [VIN kód], [registrační značka] (dále též jen„ vozidlo“). Dle žalobních tvrzení kupní smlouvou ze dne 6. 4. 2020 (dále též jen„ kupní smlouva“) žalobce prodal vozidlo žalovanému, který za ně zaplatil kupní cenu 8 000 Kč, a to při podpisu kupní smlouvy. Podle čl. VII. kupní smlouvy přešlo zaplacením kupní ceny na kupujícího vlastnické právo k předmětnému vozidlu. Podle čl. VI. kupní smlouvy se žalovaný jako kupující zavázal k nahlášení změn v evidenci držitelů motorových vozidel na svůj náklad a současně k bezodkladnému pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Tyto povinnosti však žalovaný navzdory výzvy žalobce z března roku 2023 (kterou si žalovaný na poště nevyzvedl) nesplnil. S ohledem na uvedené byly žalobci dle zákona vyměřeny sankce za nepojištěné vozidlo Českou kanceláří pojistitelů, a tudíž žalobce požádal o vydání nových náhradních registračních značek vozidla stále formálně vedeného jako jeho vlastnictví, následně uložil tyto registrační značky do depozita tak, aby mu nadále nevznikaly další dluhy na povinném ručení. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal pasivní. 3. Vzhledem k tomu, že žalovaný je státním příslušníkem Rumunska, jedná se o věc s mezinárodním prvkem. Soud proto v souvislosti s příslušností postupoval dle nařízení Evropského parlamentu a Rady EU číslo 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, kapitoly II., oddílu 1, článku 4, bodu 1. Rozhodným právem je dle nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), právní řád z České republiky. 4. Soud poté ve věci postupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když účastníci s tímto postupem souhlasili (žalovaný ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř.), přičemž ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů. 5. Z kupní smlouvy ze dne 6. 4. 2020 s úředně ověřenými podpisy soud zejména zjistil, že žalobce prodal předmětné vozidlo (původní [registrační značka]) žalovanému. Vozidlo bylo ve vlastnictví žalobce, k převodu vlastnictví na žalovaného mělo dojít okamžikem zaplacení kupní ceny 8 000 Kč. Povinnost„ přepsat vozidlo“ (nahlásit změny v evidenci držitelů motorových vozidel) měl dle čl. VI. Kupní smlouvy žalovaný. Soud vyšel z tvrzení žalobce, že žalovaný uhradil kupní cenu ve výši 8 000 Kč v hotovosti při podpisu kupní smlouvy dle čl. IV. kupní smlouvy (žalovaný se věci nevyjádřil, tuto skutečnost tudíž nepopřel). 6. Z Osvědčení o registraci vozidla (velkého technického průkazu) [registrační značka] se podává, že dne 17. 2. 2021 byl vystaven nový technický průkaz vozidla, kde jako vlastník vozidla je uveden žalobce, vozidlo vyřazeno z provozu, byla přidělena nová registrační značka a registrační značka byla uložena do depozitu. 7. Na základě výše uvedených listin soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Dne 6. 4. 2020 na základě uzavření kupní smlouvy a zaplacení kupní ceny žalovaným žalobci došlo téhož dne k převodu vlastnického práva k předmětnému vozidlu z žalobce na žalovaného. Žalovaný byl povinen zajistit přepis vlastníka vozidla v registru vozidel, což neučinil. Žalobce následně požádal o vydání nových náhradních registračních značek vozidla, které byly uloženy do depozitu. 8. Naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř., na určení, že není vlastníkem předmětného vozidla, žalobci svědčí, když stav zapsaný v registru vozidel není dle žalobních tvrzení v souladu se skutečností. Podrobné odůvodnění, platné pro tyto typové případy, je obsaženo v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 114/20, na nějž soud pro stručnost v plném rozsahu odkazuje. Ze stejného nálezu plyne též obecná pasivní procesní legitimace osoby, na níž bylo vlastnické právo původním vlastníkem převedeno. 9. Důvodnost žaloby ve věci samé pak plyne z § 2079 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), když žalobce jako původní vlastník vozidla převedl své vlastnické právo k němu na žalovaného, k čemuž došlo dne 6. 4. 2020 zaplacením kupní ceny dle kupní smlouvy. Z obsahu spisu pak – též s ohledem na naprostou procesní pasivitu žalovaného – neplyne žádná indicie, podle níž by žalobce snad vlastnické právo k vozidlu opětovně nabyl, nebo žalovaný vlastnické právo k vozidlu pozbyl. Soud proto žalobě vyhověl (výrok I.). 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 300 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za jeden úkon (podání žaloby) dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky. Za výzvu k plnění soud náhradu nepřiznal, když žalobce tuto výzvu soudu nedoložil (předložil toliko poštovní podací lístek a obálku vrácené zásilky).