15 C 392/2020-281 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne 23. 12. 2020 se navrhovatel domáhal uznání ve výroku I. citovaného rozhodnutí s odůvodněním, že účastníci uzavřeli dne 30. 4. 2008 investiční smlouvu, na základě které se navrhovatel zavázal poskytnout odpůrci peněžitou částku na dokončení nemovitostního developerského projektu a odpůrce se zavázal, že poskytnutou částku navýšenou o výnos vrátí navrhovateli, případně na navrhovatele převede vlastnické právo k 5 nemovitým jednotkám, pokud nebude schopen dodržet svůj peněžitý závazek, což odpůrce nesplnil. Rozhodnutím Soudu prvního stupně v Dubaji ze dne 11. 2. 2014 č. , sp. zn., bylo odpůrci uloženo zaplatit navrhovateli částku 3.649.934,30 AED společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9% p.a. od 15. 5. 2013 do zaplacení a uhradit náklady řízení. Odvolací soud v Dubaji dne 11. 6. 2014 vyhlásil rozsudek, kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně zákonného úroku z prodlení, v ostatním pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (dále jen „Rozhodnutí“). Dovolání odpůrce ke Kasačnímu soudu bylo pod č. , sp. zn., zamítnuto. V případě Rozhodnutí, jehož uznání se navrhovatel domáhá, tak jde o pravomocné soudní rozhodnutí, podléhající výkonu rozhodnutí či exekuci, neboť se jedná o konečné rozhodnutí ve věci. Zároveň navrhovatel uvedl, že není schopen soudu doložit písemné potvrzení, že toto Rozhodnutí je pravomocné a vykonatelné, neboť taková potvrzení soudy či jiné orgány státní správy Spojených Arabských Emirátů nevydávají. Navrhovatel, vědom si ust. § 16 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“), vzhledem k tomu, že chce vést pro účely uspokojení své pohledávky exekuci, nikoliv výkon rozhodnutí, tak má právní zájem na uznání cizího rozhodnutí samostatným rozhodnutím vnitrostátního soudu. K návrhu připojil ověřené kopie uvedených rozhodnutí, opatřené superlegalizační doložkou velvyslanectví České republiky Abu Dhabi, včetně úředního překladu do českého jazyka.2. Odpůrce s návrhem nesouhlasil s tím, že jej nepovažuje za důvodný, když dle jeho právního názoru, je Rozhodnutí v České republice neuznatelné a nevykonatelné, a to s poukazem na ust. § 15 odst. 1 písm. f) ZMPS, dle kterého platí, že pokud v dalších ustanoveních tohoto zákona není stanoveno jinak, nelze pravomocná cizí rozhodnutí uznat, jestliže není zaručena vzájemnost; vzájemnost se nevyžaduje, nesměřuje-li cizí rozhodnutí proti státnímu občanu České republiky nebo české právnické osobě, kdy dle zjištění odpůrce nejsou rozhodnutí cizích států, včetně soudů České republiky, ve Spojených arabských emirátech uznatelná a vykonatelná. Mezi Českou republikou a Spojenými arabskými emiráty rovněž neexistuje, pro účely uznávání rozhodnutí, žádná mezinárodní smlouva.3. Soud poprvé ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 14. 10. 2021 č. j. 15 C 392/2020-60 tak, že zamítl návrh na určení, že rozhodnutí odvolacího soudu v Dubaji č. , sp. zn., ze dne 11. 6. 2014 se uznává pro účely jeho použití na území České republiky (dále jen „ČR“) a navrhovateli uložil povinnost zaplatit odpůrci náhradu nákladů řízení ve výši 4 356 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně uzavřel, že navrhovatel sice tvrdil a prokazoval potvrzením Velvyslanectví ČR v Abú Dhabí ze dne 9. 10. 2021 č.j. , sp. zn., pravomoc a vykonatelnost předmětného rozhodnutí, avšak soud návrhu na uznání Rozhodnutí vyhovět nemohl, neboť Ministerstvo spravedlnosti ČR sdělilo, že mezi SAE a ČR nebyla uzavřena žádná dvoustranná smlouva o právní pomoci, která by zajišťovala vzájemnost v uznávání a výkonu rozsudků obecných soudů v občanskoprávních věcech. Taková vzájemnost by byla dána pouze v případě, že by šlo o rozhodčí nález vydaný podle Newyorské úmluvy o uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (vyhl. č. 79/1959 Sb.). Není tak zaručena vzájemnost vyžadovaná v § 15 odst. 1 písm. f) zákona o mezinárodním právu soukromém („dále jen ZMPS“) v případě, kdy cizí rozhodnutí směřuje proti státnímu občanu ČR nebo české právnické osobě, kterou žalovaná je.4. Ke včasnému odvolání navrhovatele odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že se v dané věci skutečně nelze opírat o Newyorskou úmluvu týkající se uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. Dále souhlasil i s námitkou, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí použil toliko první odstavec vyjádření Ministerstva spravedlnosti ČR, a sice že mezi SAE a ČR nebyla uzavřena žádná dvoustranná smlouva o právní pomoci, která by zajišťovala vzájemnost v uznávání a výkonu rozsudků obecných soudů v občanskoprávních věcech. Ministerstvo však zároveň ve druhém odstavci uvedlo, že český soud může rozhodnutí v soukromoprávních věcech uznat (a vykonat) za podmínek stanovených v ustanoveních hlavy III zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Samozřejmostí by mělo být vyšší ověření (nestačí apostila) veřejných listin vydaných orgány SAE; tedy poslední ověření pro účely použití rozsudku v ČR vydá Český zastupitelský úřad v Abú Dhabí, nebo Zastupitelský úřad Spojených arabských emirátů s konzulární působností pro ČR a nato Ministerstvo zahraničních věcí. Soud prvního stupně tudíž tento důkaz zhodnotil nesprávně a neúplně. Přitom v § 15 odst. 1 ZPMS jsou pod písmeny a) až f) dispozitivně formulovány výjimky z uznání pravomocných cizích rozhodnutí, z čehož lze výkladem dovodit, že obecně se taková rozhodnutí v ČR uznávají a vykonávají. Dle § 15 odst. 1 písm. f) pak nelze pravomocná cizí rozhodnutí uznat, jestliže není zaručena vzájemnost, která se nevyžaduje v případě, nesměřuje-li cizí rozhodnutí proti státnímu občanu ČR nebo české právnické osobě. V přezkoumávané věci však rozhodnutí směřuje proti právnické osobě sídlící v ČR, proto se vzájemnost vyžaduje, a je třeba k této otázce provést další dokazování. Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že ke zjišťování vzájemnosti neprovedl žádné další důkazy a nezjistil tak řádně skutkový stav. Ke sdělení ministerstva dle § 13 ZMPS lze přihlédnout pouze jako k jednomu z důkazních prostředků, závěry ministerstva však soud není nikterak vázán. Navíc, jak výše uvedeno, ze sdělení nedostatek vzájemnosti ani neplyne. Není-li v přezkoumávané věci vzájemnost zaručena mezinárodní smlouvou, bylo by možno dovodit ji z vnitrostátního práva dotčeného cizího státu nebo praxe jeho orgánů. Tímto se však soud prvního stupně vůbec nezabýval. Odvolací soud pak závěrem uložil soudu prvního stupně, aby provedl důkazy navržené účastníky, případně je sám z úřední povinnosti obstaral, neboť jde o otázku procesních podmínek (výkonu rozhodnutí), přihlédl přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně listin předložených navrhovatelem po vyhlášení napadeného rozsudku, přičemž měl vycházet též z judikatury Nejvyššího soudu, například z rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3753/2012, v němž je otázka uznání cizích rozhodnutí a vzájemnosti podrobně rozebrána.5. Soud prvního stupně se dle pokynu odvolacího soudu pokusil získat vnitrostátní právní úpravu uznávání a výkonu rozhodnutí cizích soudů ve Spojených arabských emirátech. Velvyslanectví ČR v Abu Dhabi k žádosti o právní pomoc sdělilo, že na opakované výzvy velvyslanectví nebylo možné od emirátské strany získat vnitrostátní právní úpravy uznání a výkonu rozhodnutí cizích soudů ve Spojených arabských emirátech. Na doporučení Ministerstva spravedlnosti ČR pak soud, za účelem posouzení vzájemnosti a zjištění definice právní moci rozhodnutí soudů Spojených arabských emirátů, zaslal dožádání adresované příslušným justičním orgánům Spojených arabských emirátů. Bohužel přes opakované urgence ze strany Ministerstva spravedlnosti ČR, nebylo příslušnými justičními orgány SAE reagováno.6. S ohledem na shora uvedené skutečnosti i důkaznímu návrhu navrhovatele učiněného v rámci odvolacího řízení byl soudem osloven JUDr. PhDr. , jméno FO, , Ph.D., znalec z oboru Právní vztahy v cizině, právo arabských zemí, islámské právo, který, s ohledem na ukončení své znalecké činnosti, ve věci podal odborné stanovisko. Z tohoto odborného stanoviska, se kterým účastníci vyjádřili souhlas, vyplývá, že ve Spojených arabských emirátech (dále jen „SAE“) se vymahatelnost práva řídí především Ústavou, federálními zákony a předpisy, jakož i zásadami občanského práva, jimiž se země řídí, což ovlivňuje i vykonatelnost cizích soudních rozhodnutí. Smlouvy jsou v SAE obecně vymahatelné, pokud nejsou v rozporu s veřejným pořádkem nebo dobrými mravy. Od smluvních stran se v SAE očekává, že budou dodržovat dohodnuté podmínky, a jejich porušení může vést k žalobě u soudu v SAE. V případech, kdy jsou zapojeny zahraniční smluvní strany, soudy SAE obecně vykonávají mezinárodní dohody a zahraniční soudní rozsudky za předpokladu, že jsou splněny právní požadavky na vzájemnost a slučitelnost s právními předpisy SAE. Rozsudky soudů SAE jsou považovány za závazné a jejich výkon je zavedeným postupem. Výkon cizích soudních rozhodnutí je možný za splnění určitých podmínek, a to za p