16 C 90/2025-43 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 25 168,85 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 30. 3. 2021, [číslo] (dále jen„ spotřebitelský úvěr“) spočívající v neuhrazení smluvní pokuty sjednané podle článku 6.5. smlouvy, kterým se žalovaný zavázal pro případ prodlení s nezaplacením nové jistiny úvěru po jeho zesplatnění uhradit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru až do jejího zaplacení, přičemž žalobkyně s žalovaným se v článku 6.9. smlouvy dohodli, že souhrn výše všech ze strany žalobce uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše poskytnuté finanční částky, nejvýše však 200 000 Kč.2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.3. Soud provedl k důkazu níže uvedené listiny a na jejich základu pokládá za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:A) Smlouvou o úvěru ze dne 30. 3. 2021, [číslo] má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytnula žalovanému částku ve výši 78 000 Kč, žalovaný měl vrátit částku ve formě 48 měsíčních splátek po 4 567 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku ve výši 64,59 % p.a. a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. To vše při RPSN ve výši 87,59 %. Splátky úvěru byly splatné počínaje květnem 2021 vždy k 18. dni v měsíci.B) Z tvrzení v neprospěch žalobkyně ohledně úhrad žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný uhradil dne 11. 5. 2021 částku 2 284 a částku 2 284 Kč a dále dne 19. 8. 2021 částku 4 567 Kč a dne 31. 8. 2021 částku 4 567 Kč.C) Z listin hodnocení klienta, výpisu z nebankovního registru, výpisu , právnická osoba, , prohlášení klienta, předsmluvního formuláře, výpisu z registru SOLUS, výpisů z účtu má soud za prokázané, že při hodnocení úvěruschopnosti žalobkyně vycházela ze zjištěného příjmu žalovaného ve výši 20 831 Kč a celkových měsíčních výdajů žalovaného ve výši 11 342 Kč (sestávajících z částky 3 384 Kč za nájemné a inkaso, minimálních výdajů ve výši 3 860 Kč a výše splátky předchozího úvěru u žalobkyně ve výši 4 098 Kč) dospěla k závěru volných zdrojů u žalovaného ve výši 8 489 Kč. Žalobkyně schopnost žalovaného splácet hodnotila dále na základě výpisů z nebankovního registru klientských informací, registru SOLUS a informativních výpisů z bankovního účtu (z něj ověřen majitel účtu, ověřena existence pracovního poměru žalovaného a stálého příjmu žalovaného). K poměrům žalovaného si žalobkyně zjistila, že nemá vyživovací povinnost k dalším osobám, bydlí u rodičů, má vyšší odborné vzdělání a je svobodný.D) Předžalobní upomínkou ze dne 2. 12. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby, a to do 15 dnů ode dne doručení výzvy.E) Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 11. 2022, č. j. 9 C 138/2022-72, bylo zjištěno, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit částku 86 002 Kč, úrok ve výši 35 % ročně z částky 77 190,16 Kč od 24. 11. 2021 do 17. 12. 2021, úrok ve výši 8,5 % ročně z částky 77 190,16 Kč od 18. 12. 2021 do zaplacení, nejdéle však do dne, kdy celkový úrok za dobu od 24. 11. 2021 dosáhne částky 263 059 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 86 602 Kč od 24. 11. 2021 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 12 334,15 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dále uložil žalovanému uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení.4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.6. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů).7. V dané věci samotného posouzení úvěruschopnosti je nutné vztahovat k primárnímu závazku, a to tedy výše citované úvěrové smlouvy. Co se týče rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 11. 2022, č. j. 9 C 138/2022-72, kterým byl žalobkyni z tohoto primárního závazku přiznán nárok po jeho korekci zpětvzetím v plné výši, nutno podotknout, že dané rozhodnutí nedává soudu závazný právní názor, současně neobsahuje závěr o posouzení úvěruschopnosti ani argumentaci, z jakého důvodu došlo odchýlení se od judikatury vyšších soudů, právě ohledně nároků na žalobkyni části zkoumání úvěruschopnosti dlužníků. Proto soudu nezbylo než takové prověření učinit, jelikož žalobkyně svůj nárok odvozuje od uzavřené úvěrové smlouvy. Žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného sice zjistila a ověřila příjmy žalovaného ve výši 20 831 Kč měsíčně, ale dostatečně nezjistila a neověřila obvyklé výdaje žalovaného. Spokojila se s informacemi, že žalovaný má životní výdaje na bydlení (nájem a inkaso) ve výši 3 384 Kč, přitom se jedná o zřejmě rozporné zjištění s tím, že žalovaný bydlí u rodičů. Bylo proto na místě vyžadovat po žalovaném potvrzení o úhradách inkasa a předložení nájemní smlouvy. To zejména pro odstranění zřejmého rozporu ve tvrzeních žalovaného. Žalobkyně ani nijak nepoměřovala částku 3 384 Kč s výší obvyklého nájemného v místě bydliště žalovaného a blíže nezjišťovala jaké úhrady tvrzené inkaso obsahuje. Pokud žalobkyně poukazuje na to, že žalovaný měl povinnost o své finanční situaci uvést informace úplné a pravdivé což i stvrdil svým podpisem, možno odkázat na rozsudek ze dne 25. 7. 2018 25. 7. 2018, pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. A konečně co se týče hodnocení obvyklých výdajů žalovaného částkou životního minima, v rozsudku ze dne 31. 7. 2024 pod sp. zn. 33 Cdo 656/2024 Nejvyšší soud konstatoval, že:„ Dovodil-li totiž odvolací soud, že k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované stačí data z interních systémů SOLUS a BRKI a údaje o částkách životního minima (na obživu 2.690 Kč) a na chod domácnosti (2.270 Kč), pročež žalované zbývá„ dostatečná částka“ (21.600 Kč) na úhradu měsíčních splátek úvěru, nelze než dospět k závěru, že se odvolací soud dostatečně nezabýval úvěruschopností žalované, nepřihlédl-li k jejím faktickým (nikoliv fiktivním) pravidelným měsíčním výdajům, jak je dovozoval„ z publikovaných údajů o životním minimu.“. Z pohledu uvedené judikatury žalobkyně své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, aby si mohla učinit jednoznačný závěr o jeho schopnosti úvěr splácet, nedostála. Tento závěr potvrzuje i skutečnost, že žalovaný na předmětný úvěr řádně a včas uhradil jedinou splátku za měsíc květen 2021 a následně byl v prodlení, kdy další dvě splátky uhradil až v srpnu 2021, tedy reálně nebylo v možnostech žalovaného jednotlivé splátky hradit.8. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. V dané věci se jedná o nárok odvozený od samotné smlouvy, která byla soudem zhodnocena jako absolutně neplatnou, a proto soud žalobu zcela zamítl.9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení, kdy ve věci byl zcela ús