19 C 106/2025-30 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 44 484,01 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 22. 12. 2022 [číslo] uzavřené s právním předchůdcem žalobkyně, obchodní společností [právnická osoba], [IČO]. Podle smlouvy žalobkyně požaduje jistinu úvěru ve výši 18 632,31 Kč, úrok za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 881,06 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 9 056 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 571,78 Kč, úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 3 342,86 Kč. Dále žalobkyně požaduje smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 225,39 Kč (z dlužné jistiny za období od 23. 2. 2024 do 20. 2. 2025), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 384,87 Kč (od prodlení do 20. 2. 2025), dále úrok z úvěru ve výši 8 % ročně z jistiny ve výši 18 632,31 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky ve výši 19 513,37 Kč (dlužná jistina ve výši 18 632,31 Kč a úrok za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 881,06 Kč) od 21. 2. 2025 do zaplacení.2. Žalovaný proti nároku žalobkyně ničeho nenamítal.3. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání nesouhlasila. Soud proto nařídil ve věci jednání, při němž provedl k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní, neboť žalovaný zůstal v řízení nečinný. Na základě nich pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:a) Smlouvou o úvěru ze dne 22. 12. 2022 [číslo] má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému částku ve výši 20 000 Kč, žalovaný měl zaplatit poskytnutou částku, zaplatit úrok v pevné výši 1 014 Kč za poskytnutí úvěru, úhradu za uzavření smlouvy ve výši 9 800 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 770 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 3 600 Kč, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 37 184 Kč ve formě 14 měsíčních splátek po 2 656 Kč nejpozději do 22. 2. 2024.b) Transakční historií má soud za prokázané, že žalovaný uhradil na nárokovanou pohledávku dne 23. 12. 2022 částku 2 700 Kč.c) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 včetně přílohy č. 1 smlouvy o postoupení pohledávek (seznamu postoupených pohledávek), potvrzení o zaplacení kupní ceny, má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni.d) Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 2. 4. 2025, má soud za prokázané, že žalovanému bylo postoupení pohledávky písemně oznámeno.e) Předžalobní upomínkou ze dne 17. 7. 2025 včetně podacího lístku ze dne 17. 7. 2025 má soud za prokázané, že žalovaný byl před podáním žaloby písemně vyzván k úhradě pohledávky.f) Výplatními páskami žalovaného má soud za prokázané, že v září 2022 činila čistá mzda žalovaného částku 28 600 Kč, v říjnu 2022 činila částku 25 600 Kč a v listopadu 2022 činila čistá mzda částku 24 600 Kč.g) Předloženou pracovní smlouvou má soud za prokázané, že ke dni uzavření smlouvy o úvěru byl žalovaný v zaměstnaneckém poměru.h) Ze žádosti o úvěr má soud za prokázané, že příjem žalovaného byl při sjednávání úvěrové smlouvy doložen výplatními páskami a pracovní smlouvou. Formulář žádosti obsahuje prohlášení žalovaného, že jeho průměrná čistá měsíční mzda činí 26 267 Kč, náklady na bydlení činí 3 000 Kč a náklady na dopravu, jídlo a jiné osobní náklady činí 4 250 Kč. Jako použitelný měsíční příjem je uvedena částka 19 017 Kč. Ke své osobě žalovaný coby žadatel o úvěr uvedl, že je svobodný a nemá žádné vyživovací povinnosti. Má dosažená základní vzdělání a bydlí v nájmu.4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Soud se nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru. Předně dospěl k závěru, že žalobkyně neposuzovala úvěruschopnost žalovaného řádně. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanovuje žalobkyni coby poskytovatelce úvěru, povinnost provozovat svou činnost s odbornou péčí (k tomu srov. § 75 citovaného zákona). Postup posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je upravený v § 86 citovaného zákona a dále vyplývá z požadavků judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Soud usnesením ze dne 9. 9. 2025, č. j. 19 C 106/2025-9, vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a označení důkazů ohledně prokázání úvěruschopnosti. Žalobkyně na usnesení reagovala tak, že právní předchůdce při posouzení úvěruschopnosti vycházel z příslušných registrů (BRKI, NRKI, Solus a insolvenčního rejstříku) a dál, že příjmy měl právní předchůdce prokázán pracovní smlouvou a výplatními páskami. Výdaje měl ověřovat výpisem z účtu žalovaného, který však žalobkyně v řízení nepředložila a žalobkyně tak zůstala v rovině tvrzení. Kromě toho právní předchůdce presumoval pravdivost tvrzení uvedených žalovaným při sjednávání úvěrové smlouvy. Soud má za to, že právní předchůdce žalobkyně nepostupoval řádně, když neověřil kromě příjmů žalovaného současně i jeho výdaje, jak mu ukládá § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Výdaje nelze mít za prokázané prohlášením žalovaného uvedeným v žádosti o úvěr. Žalovaný v prohlášení uvedl, že jeho výdaje na bydlení činí toliko částku 3 000 Kč, která má představovat nájem i platby za energie. Tato částka podle názoru soudu reálně nepokryje výši standardního nájmu včetně s tím souvisejících dalších nákladů na bydlení (služby, energie). Náklady žalovaného zůstaly z pohledu zákona i judikatury neověřeny. Standardní by přitom bylo vyžádat si od žalovaného výpisy z bankovního účtu, a to minimálně za 3 měsíce, aby to mělo reálnou vypovídající hodnotu, zda je žalovaný schopen splácet dohodnuté splátky ve výši 2 656 Kč měsíčně. Jelikož úvěruschopnost žalovaného žalobkyně neposuzovala řádně, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu6. Dále soud posuzoval platnost smlouvy z pohledu právní úpravy ochrany spotřebitele. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde m