26 C 310/2019-16 — Okresní soud v Liberci

Žalobce se svým podáním domáhá, aby soud uložil žalovanému povinnost k úhradě žalované částky, kterou žalovaný dluží z titulu nesplácení revolvingového úvěru, poskytnutého žalobcem na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne [datum] [číslo] když celkem žalobce poskytl částku 39 400 Kč. Byl pak sjednán poplatek za poskytnutí úvěru 20% z čerpané jistiny, dále pak úrok z úvěru v měsíční výši 20% s tím, že pokud by byl dluh zesplatněn, mění se výše úroku z úvěru na 15% měsíčně. Dále byla pro případ prodlení se splácením dluhu smluvena smluvní pokuta 121 Kč za každých započatých 30 dnů prodlení s tím, že nárok na ni trvá maximálně po dobu 90 dnů a tedy výše smluvní pokuty může být maximálně 363 Kč. Spláceno mělo být tak, že do konce každého kalendářního měsíce je splatná [číslo] dlužné částky, minimálně ale 300 Kč. V průběhu řízení soud účastníky řízení vyzval, aby se ve lhůtě 7 dnů od doručení uvedené výzvy vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání. Současně byl poučen o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí a rozhodne na základě předložených listinných důkazů. Ani jeden z účastníků se k uvedené výzvě nevyjádřil, proto postupoval soud dle § 115a občanského soudního řádu a ve věci rozhodl bez jejího projednání. Na základě dokazování, provedeného žalobcem předloženými listinnými důkazy, má soud za prokázaný následující skutkový stav: Z žalobcem předložených listin bylo zjištěno, že byla uzavřena smlouva o úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí finanční částky v účastníky sjednané výši, kdy zároveň byl smluvně upraven způsob vrácení poskytnutých finančních prostředků, stejně jako výše poplatku a případných sankcí pro případ, kdy by dlužník prodléval s plněním svého závazku dlužnou částku věřiteli vrátit. Vzhledem k tomu, že se žalovaný k žalobě nevyjádřil, neunesl břemeno tvrzení, pokud jde o zaplacení dlužné částky či jiný způsob zániku jeho závazku. Soud tedy vycházel z žalobního tvrzení, že dluh nebyl žalovaným dosud uhrazen ani nezanikl jinak. Z žalobcem předložených listin tedy soud zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla uzavřena shora citovaná smlouva, jež je svým charakterem smlouvou o úvěru dle § 2395 NOZ, na jejímž základě žalovaný čerpal a zjevně spotřeboval poskytnuté finanční prostředky, ovšem již bez toho, aby tyto vrátil, čímž porušil jak příslušné ustanovení občanského zákoníku, tak i obsah a podstatu mezi stranami uzavřené smlouvy – totiž půjčené finanční prostředky dohodnutým způsobem vrátit. V průběhu řízení pak žalovaný netvrdil a tím méně pak nedoložil opak, že by totiž k takovému vrácení z jeho strany v plném rozsahu došlo a závazek tak zanikl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Náklady řízení vzniklé žalobci byly tvořeny soudním poplatkem 1 117 Kč, 3 úkony právní pomoci po 2 220 Kč, 3 x režijní paušály po 100 Kč a 21% DPH.