22 C 37/2020-15 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobce se domáhal rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci celkem 3 499 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Žaloba byla odůvodněna především tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce [právnická osoba], [IČO], smlouvu o úvěru (dále jen„ Smlouva“). Na základě Smlouvy obdržel žalovaný dne 4. 5. 2016 bezhotovostním bankovním převodem finanční prostředky ve výši 3 500 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit předchůdci žalobce poskytnutou jistinu ve výši 3 500 Kč do 18. 5. 2016. Žalovaný však neuhradil sjednanou částku řádně a včas. Žalovaný uhradil pouze částku 1 Kč. Ode dne 19. 5. 2016 se tak žalovaný ocitl v prodlení s úhradou splátky 3 499 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 4. 2018 byla pohledávka za žalovaným postoupena z původního věřitele na žalobce, a to s účinností ke dni 17. 5. 2018. Ke dni postoupení činila celková hodnota pohledávky 3 499 Kč a skládala se pouze z nesplacené jistiny. Žalobce dále požadoval po žalovaném zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 540,96 Kč za období od 19. 5. 2016 do 20. 4. 2018. Žalobce žalovaného vyzýval před podáním žaloby k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 17. 7. 2019. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k jednání konanému dne 8. 12. 2020 se, ač řádně a včas předvolán, nedostavil. Protože zástupce žalobce se z přítomnosti u jednání omluvil a souhlasil s jednáním bez jeho přítomnosti a žalovaný o odročení jednání nepožádal, soud věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o.s.ř.) bez přítomnosti stran sporu. 3. Soud zjistil následující skutkový stav. Předchůdce žalobce [právnická osoba], [IČO], uzavřela dne 4. 5. 2016 s žalovaným smlouvu o úvěru. Na jejím základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 3 500 Kč, a to převodem na bankovní účet žalovaného dne 4. 5. 2016. Žalovaný se zavázal úvěr splatit do dne 18. 5. 2016. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak po uvedeném datu splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, zaplatil pouze 1 Kč. Žalobce požaduje po žalovaném zaplacení pohledávky skládající se z nesplaceného úvěru ve výši 3 499 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 4. 2018 postoupena na žalobce. Před podáním žaloby žalobce žalovaného vyzval k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 17. 7. 2019. 4. Soud učinil v souladu s § 157 odst. 4 o.s.ř. toto stručné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Předchůdce žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“ či„ o.z.“). Předmětná smlouva o úvěru byla mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena distančním způsobem prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku (§ 1824 o.z.). Bylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru a poskytnutí úvěru žalovanému, který měl žalovaný vrátit. Bylo na žalovaném, aby prokázal, že k prodlení s vrácením úvěru, jak bylo sjednáno, nedošlo, že úvěr vrátil, popř. že dluh zanikl jinak (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. 33 Cdo 4378/2008). Žalovaný nic takového v řízení netvrdil, žádné námitky nevznesl a vrácení úvěru neprokázal. Protože byly splněny i zákonné podmínky pro sjednání smluvní pokuty, která byla sjednána platně podle § 2048 a násl. o.z., uložil soud žalovanému zaplatit správně vyčíslenou smluvní pokutu. Smluvní pokuta nebyla shledána hrubě nepřiměřenou vzhledem k zajištěné povinnosti a způsobu jejího sjednání, a ani ujednání o ní nebylo shledáno jako nepřiměřenou smluvní podmínkou (§ 1813 o.z.). Aktivní legitimace žalobce pak plyne z platně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek (§ 1895 odst. 1 o. z.). 5. Nárok na úrok z prodlení pak vzniká ze zákona okamžikem prodlení s placením. Žalovaný neprokázal, že dluh splnil řádně a včas, a věřiteli tak vznikl rovněž nárok na úrok z prodlení (§ 1970 o.z.). Úrok z prodlení náleží ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni okamžiku prodlení. 6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 368 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 3 499 Kč sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a.t., z částky 100 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a.t. a z částky 200 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a.t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 800 Kč ve výši 168 Kč. 7. Soud neshledal důvod pro postup podle právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ani pro aplikaci § 150 o.s.ř.