22 C 80/2020-40 — Okresní soud v Liberci

Žalobce se domáhal vydání soudního rozhodnutí, kterým soud uložil žalovanému zaplatit mu částku 3 913,06 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobce [právnická osoba] a žalovaným došlo na základě Smlouvy o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu uzavřené dne 11.12.2017 k poskytnutí kontokorentního úvěru na běžném účtu žalovaného ve výši 1 000 Kč. Žalovaný byl oprávněn čerpat kontokorent průběžně a zavázal se nepřekročit jeho sjednanou výši. V případě překročení limitu kontokorentu byl žalovaný takto vzniklý nepovolený zůstatek vyrovnat. Žalovaný porušil shora citovaná ustanovení smlouvy, přes upomínání předchůdce žalobce nepovolený debetní zůstatek ve výši 3 913,06 Kč nevyrovnal, a proto jej [právnická osoba] dne 1.6.2018 převedla na účet pohledávek z nepovolených debetů a i nadále byl úročen úrokem z kontokorentu a úrokem z prodlení v zákonné výši. Smluvní strany ujednaly roční úročení kontokorentu ve výši 18,90 %. Žalovaný byl o převedení na účet pohledávek informován doporučeným dopisem ze dne 1.6.2018 a zároveň byl upozorněn na možnost soudního vymáhání pohledávky. Žalobce jako postupník Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28.2.2019 ve znění Seznamu Pohledávek specifikující jednotlivé postoupené pohledávky, uzavřenou s [právnická osoba], jako postupitelem, odkoupil pohledávku za žalovaným včetně veškerých práv s pohledávkou souvisejících. O postoupení pohledávky na žalobce byl žalovaný vyrozuměn doporučeným dopisem zaslaným dne 25.3.2019. Pohledávka za žalovaným ke dni účinnosti postoupení tj. k 1.3.2019 činila 4 310,94 Kč a skládá se z jistiny 3 913,06 Kč, úroku z úvěru 142,80 Kč a úroku z prodlení 255,08 Kč. Žalovaný ode dne postoupení pohledávky na žalobce, až do dne podání žaloby neuhradil na svůj dluh ničeho. Žalobce dne 10.5.2019 zaslal žalovanému předžalobní výzvu k plnění. K nařízenému jednání soudu se dostavili právní zástupce žalobce a soudem ustanovený opatrovník žalovaného, který neuvedl žádné rozhodné skutečnosti ani neoznačil žádné důkazy. Na základě provedeného dokazování při hodnocení žaloby po stránce skutkové i právní dospěl soud k závěru, že žaloba žalobce je důvodná. V řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobce [právnická osoba] a žalovaným byla dne 11.12.2017 uzavřena řádná smlouva o kontokorentním úvěru (§ 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“), na základě které předchůdce žalobce umožnil žalovanému čerpat úvěr na jeho běžném účtu do částky 1 000 Kč, mimo jiné za podmínky, že žalovaný bude hradit úrok z čerpaných peněžních prostředků, povolený limit kontokorentu nepřekročí a splatí jej do jednoho roku od prvního čerpání. Protože však žalovaný sjednaný úvěrový limit překročil a nevyrovnal, což je zřejmé z výpisů z běžného účtu, předchůdce žalobce převedl nesplacený debet na zvláštní účet pohledávek, smlouvu vypověděl a dopisem ze dne 1.6.2018 vyzval žalovaného k zaplacení aktuálního zůstatku. Žalobce nabyl pohledávku za žalovaným řádnou smlouvou o postoupení pohledávky (§ 1879 a násl. o. z.). Protože žalovaný po zesplatnění úvěru ničeho nezaplatil, dluží žalobci ke dni účinnosti postoupení tj. k 1.3.2019 na jistině po splatnosti 3 913,06 Kč a úroku z úvěru 142,80 Kč. Žalobce prokázal existenci pohledávky i její výši, soud proto žalobě zcela vyhověl. Protože se žalovaný svým jednáním dostal do prodlení se zaplacením peněžitého závazku, má žalobce nárok i na úrok z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z.). Žalobce požaduje zákonný úrok z prodlení ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. z dlužné jistiny 3 913,06 Kč od 2.3.2019 do zaplacení, když za dobu předchozí jej vyčíslil na částku 255,08 Kč. Nárok žalobce je i v této části a výši v souladu se zákonem, soud proto žalobě i v tomto směru vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 662 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 3 913,06 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky 1 000 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a.t. realizovaný po podání návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 200 Kč ve výši 462 Kč. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalobce opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobcem podávané návrhy v druhově totožných věcech – tj. vymáhání dluhů ze smluv o úvěru (kontokorentu) mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalobce vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u něj ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT. Soud neshledal důvod pro postup podle právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ani pro aplikaci § 150 o.s.ř