13 C 23/2024-24 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobkyně se domáhala nároků ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou se žalovaným uzavřela na základě jeho žádosti z 25. 9. 2023 na částku 5 000 Kč, kterou mu poskytla 5. 10. 2023 na dobu do 7. 11. 2023 za poplatek za poskytnutí ve výši 1 240 Kč.2. Nárokovala vrácení jistiny v plné výši, a zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru v plné výši, a dále náklady spojené s vymáháním pohledávky, původně ve výši 4 906 Kč, po částečném zpětvzetí žaloby a zastavení řízení ve výši 3 906 Kč.3. Konkrétně šlo o smluvní poplatek za upomínky ve výši 450 Kč za první upomínku z 15. 11. 2023, 650 Kč za druhou upomínku z 28. 11. 2023, za třetí upomínku o předání k inkasu z 11. 12. 2023 ve výši 1 500 Kč, za upomínacích 37 SMS zpráv v době od 8. 11. 2023 do 11. 12. 2023, po 33 Kč za každou, vyzývajících k úhradě celkem dalších 1 221 Kč, za upomínacích 35 emailů v období od 10. 11. 2023 do 11. 12. 2023, po 31 Kč za kžadý, pak o 1 085 Kč, resp. po částečném zpětvzetí žaloby o 1 000 Kč, o které tento nárok ponížila a řízení bylo zastaveno, ve výši 85 Kč.4. Dále učinila předmětem řízení i smluvní pokutu 355 Kč, za období od 8. 11. 2023 do podání návrhu, kterou naúčtovali s odkazem na § 122 odst. 2 ZoSÚ, a z jistiny nárokovala ještě úrok 39 % ročně od 8. 11. 2023 do 15. 1. 2024 a ve výši 15 % ročně od 16. 1. 2024 do zaplacení5. Ohledně úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že zjistila z výplatních pásek za červen až srpen , Anonymizováno, průměrný příjem 28 830 Kč z pracovní činnosti, a výdaje na bydlení 7 109 Kč měsíčně, osobní výdaje pak 5 725 Kč. Jiné splátky závazků činily 6 000 Kč měsíčně, exekuce ani insolvence zjištěna nebyla, a tedy měl dostatečnou rezervu.6. Žalovaný potvrdil, že uzavřel smlouvu o úvěru se žalobkyní na částku 5 000 Kč, jakož i to, že mu tato částka byla poskytnuta, a v termínu ji nevrátil. Současně uvedl, že se snažil úvěr ale splatit, těch 1 000 Kč, o které žalobu brala žalobkyně zpět, bylo z jeho úhrad, kterých si myslí, že provedl i více, s sebou má poslední doklad na úhradu z 9. 5. 2024. Není si však jistý, kolik opravdu musí zaplatit, rozhodnutí ponechá na soudu, jelikož se v těch sumách, které po něm nárokují, neorientuje, a nevyzná se v tom, co musí platit.7. Soud provedl důkaz příjmovým pokladním dokladem, na částku 7 000 Kč ze kterého zjistil, že žalovaný tuto částku vložil 9. 5. 2024 podle bankovních údajů uvedených v návrhu pro žalovanou částku, bankovní údaje se shodují s těmi v části „F“ na straně 7 návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Uzavření smlouvy a poskytnutí úvěru ve výši 5 000 Kč bylo nesporné. K úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně navrhla důkaz skóringovou kartou, ze které soud zjistil, že výdaje nebyly zjištěny všechny, neboť u energií souvisejících s bydlením je uvedena nula, vyplněno bylo jen nájemné. Pokud jde o registr úvěrů, žalobkyně takto zjistila úvěrové závazky po splatnosti ve výši , částka, , jakož i to, že žalovaný měl 5 běžících úvěrů a napůjčováno , částka, .8. Soud tak dospěl skutkově k závěru, že žalobkyně se žalovaným uzavřela smlouvu na úvěr 5 000 Kč, a prostředky v této výši mu poskytla, učinila tak ovšem za situace, kdy byl úvěrovým dlužníkem, a nebyl schopný splácet úvěrové závazky, které již měl, resp. nejméně na nich dlužil, a to značnou částku. To jediné ostatně vysvětluje, proč stál o další úvěr, byť malé výše a za vysoké náklady, a jen na velmi krátkou dobu. Částka půjčená na pouhý měsíc má smysl jedině za situace, kdy dlužník očekává peníze, které ještě nemá, a řeší přechodnou situaci. Pak ale musí i vědět, kdy a kolik mu přijde, a právě tím by se měl poskytovatel takového krátkodobého úvěru zabývat, aby náležitě vyhodnotil, zda skutečně dlužník v oné krátké době je schopen takový závazek splatit. V opačném případě totiž vše směřuje k závěru, že si půjčuje, aby uhradil něco jiného, a roztáčí svou dluhovou spirálu, neboť ani na tento další úvěr nebude mít prostředky k jeho splácení.9. Právně je jedná mezi účastníky o vztah ze smlouvy o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), která dále podléhá zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.), když úvěrovou smlouvu žalovaný podepsal jako běžná fyzická osoba, a nikoliv podnikatel (toto z ničeho nevyplývá). Podle jeho § 86 odst. 1 je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 neplatná. V současném znění účinném od 29. 5. 2022 je již uvedeno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Do 28. 5. 2022 bylo sice v textu tohoto ustanovení, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti z tohoto důvodu v obecné promlčecí době tří let běžící ode dne uzavření smlouvy, nicméně šlo o chybnou transpozici evropské úpravy. Podle té byla vždy neplatnost z tohoto důvodu absolutní a z ní tak musí být vycházeno bez ohledu na to, zda smlouva byla uzavřena do 28. 5. 2022 anebo po tomto datu, kdy od následujícího dne byl i český zákon opraven a dán do souladu.12. Zde soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/20, ze kterého jednoznačně plyne, že i pokud smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona ve znění do 28. 5. 2022, je obecný soud povinen k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 z. s. ú., jakož i k přímému použití směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, podle které jde vždy o neplatnost absolutní. S poukazem na datum uzavření smlouvy tedy nelze v případě nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost ustát platnost smlouvy.13. Poskytovatel je povinen postupovat s odbornou péčí, řádně a v potřebném rozsahu tak, aby skutečně nebyl důvod pochybovat o schopnosti úvěr splácet, a povinností soudu je toto v řízení ověřit. Ústavní soud ČR v řízení sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovodil, že pokud soud nezkoumal, zda poskytovatel úvěru při jeho poskytnutí prověřil schopnost úvěr splatit, pak zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Tato povinnost je tak i v rovině ústavněprávní vnímána jako zcela zásadní, a nikoliv pouze formální, při které by poskytovatel úvěru mohl účinně argumentovat tím, že stačí, aby mu spotřebitel sdělil informace, na které by měl být oprávněn bez dalšího spoléhat. Povinnost aktivního přezkumu je nosnou myšlenkou evropské úpravy, která má legitimní a zcela pochopitelné cíle, a to vyhnout se dluhovým spirálám, které zatěžují nakonec celou společnost.14. Bez ohledu na to, že každý má jednat poctivě, tedy uvádět pravdu v závazkových vztazích, a nemá se samozřejmě dopouštět trestné činnosti včetně úvěrových podvodů, je tak dána zcela konkrétní a na takovém nepoctivém či nezákonném jednání zájemce o úvěr nezávislá povinnost jeho poskytovateli. Negovat ji poukazem na to, že ani druhá strana nesplnila své povinnosti ostatně nepřipadá v úvahu ani v jiných situacích, kdy každý, pokud poruší sám uložené povinnosti, musí počítat s následkem, a to svým vlastním, bez ohledu na to, že i jiný se provinil.15. Ústavní soud připomněl i dřívější závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale celé společnosti, na kterou mají vliv důsledky předlužení a případné insolvence. Je tomu tak proto, že nejen dlužník, ale i jeho blízcí se pak dostávají do postavení, které vyžaduje, aby stát začal plnit svou sociální roli, a celá společnost pak saturuje stav, který neměl vůbec nastat. Proto je na poskytovateli úvěru, aby náležitě před poskytnutím prověřil a posoudil schopnost žadatele ho splácet. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí úvěruschopnost posoudil, a z