13 C 52/2024-18 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobkyně dne , datum, formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu zahájila řízení, ve kterém se domáhala nároků ze smlouvy o zápůjčce, kterou měla se žalovaným uzavřít dne 30. 11. 2022. Tvrdila, že na základě této smlouvy poskytla žalovanému , částka, , které mu převedla tentýž den na účet č. , č. účtu, a žalovaný se zavázal vrátit jistinu a zaplatit poplatek 4 550 Kč dne 30. 12. 2022. Uhradil však pouze 2 000 Kč, které žalobkyně započetla na smluvní pokutu.2. Konkrétně se tak žalobkyně domáhala vrácení poskytnuté jistiny, dále pak sjednaného poplatku, a rovněž nákladů ve výši dalších 2 500 Kč a smluvní pokuty 4 480 Kč. Náklady specifikovala jako celkem 5 písemných výzev po 500 Kč, které považuje za účelně vynaložené, kdy šlo o výzvy odeslané 6. 1. 2023, 13. 1. 2023, 20. 1. 2023, 29. 1. 2023 a 13. 2. 2023. Odkazovala přitom na komerční standardy, kdy banky účtují 500 Kč ale i více za každou upomínku, a kdy centrální depozitář cenných papírů pak vyžaduje 290 Kč za strukturovaný dotaz a 820 Kč za dotaz nestrukturovaný. S ohledem na takové částky, a jelikož žalobkyně neposílala upomínky několikrát denně, ale s odstupem několika dnů, není její jednání šikanózní, a nelze hovořit o neúčelných nákladech. Smluvní pokutu tvrdila sjednanou ve výši 0,1 % denně, a předmětem řízení učinila nárok vyčíslený za období od 31. 12. 2022, tj. po dni splatnosti, do 20. 11. 2023, kdy vyhotovila návrh, resp. ne v plné výši (6 480 Kč), ale po částečné úhradě žalovaného.3. K výzvě soudu, aby žalobkyně doplnila konkrétní tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy, sdělila, že tato doplňovat nebude, je srozuměna se závěrem, že smlouva tak nebyla platně uzavřena, a bude jí přiznáno jen vydání bezdůvodného obohacení, společně s úrokem z prodlení a náklady řízení.4. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, na základě předložených listinných důkazů, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaný k výzvě soudu nevyjádřil svůj nesouhlas. Výzvu si na zákonné doručovací adrese nevyzvedl, a nereagovala tak nejen na ni, ale ani k věci samé, v řízení zůstala zcela pasivní.5. Nároky, které žalobkyně uplatnila, měly plynout ze smlouvy, na základě které se žalobkyně zavazovala poskytnout částku 20 000 Kč. Takový závazkový vztah je typově smlouvou o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a podléhá dále zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), když z ničeho neplyne, že by žalovaný měl být podnikatelem.6. Podle § 86 z. s. ú. je povinností poskytovatele úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného, čehož si byla žalobkyně zjevně vědoma, neboť namísto doplnění tvrzení k tomu rovnou sdělila, že nárokuje vrácení úvěrové jistiny případně z titulu bezdůvodného obohacení, neboť soud patrně smlouvu vyhodnotí jako neplatnou. Tomu tak skutečně je, neboť pokud žalobkyně neunese jak břemeno tvrzení, tak důkazní v tom směru, že byla řádně splněna tato povinnost, a že smlouva o úvěru byla uzavřena až poté, co bylo zjištěno, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, je smlouva podle § 87 odst. 1 z. s. ú. neplatná. Současně je stanoveno, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou úvěrovou jistinu, ovšem jen ji, a navíc v době přiměřené jeho možnostem.7. Soud proto provedl jen důkaz výpisem z účtu, a to konkrétně o platbě zaúčtované 30. 11. 2022, k prokázání skutečnosti, že tvrzené prostředky byly žalovanému skutečně poskytnuty. Z výpisu vyplývá, že , Jméno zainteresované osoby 0/0, se zprávou „poskytnutí zápůjčky Cool credit“ byla tohoto dne převedena částka 20 000 Kč. Vzhledem k neplatnosti smlouvy, kdy žalobkyně na žádná jiná plnění nemá nárok, nebyl důvod provádět důkazy další.8. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká doba je odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z tohoto ustanovení plyne, že pokud se strany nedohodnou na tom, jak bude jistina z neplatné smlouvy vrácena, míněno (nově) do času, do kdy konkrétně či v jakých splátkách, pak by se měly obrátit na soud. Jestliže se tak dosud nestalo, a bylo žalováno rovnou na plnění, není jiná možnost než lhůtu stanovit ve sporu o zaplacení, ovšem podle stejných pravidel, a rovněž vycházet z toho, že je žalována pohledávka, která není dosud splatná.9. Zde nebylo ani tvrzeno, že by snad dříve bylo ohledně splatnosti žalováno, a z toho, co žalobkyně i v řízení tvrdí, je zřejmé, že se tak nestalo. Žalobkyně primárně vycházela i v žalobě z existence smlouvy, a podle v ní ujednaného obsahu a lhůty pro vrácení i uplatnila nároky. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již dle textu samotného zákona a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení.10. Nejvyšší soud v rozhodnutí připomněl, že samotný zákon č. 257/2016 Sb. byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 je vedle ochrany samotného spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který dostatečně neposoudil úvěruschopnost žadatele a upřednostnil svůj ekonomický zájem poskytnout úvěr, čímž zapříčinil i neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. A projevem ochrany spotřebitele je pak dále právě i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy.11. Poukazuje dále i na důvodovou zprávu k ustanovení § 87 z. s. ú., která zohledňuje, že z neplatnosti smlouvy vyplývá obecně povinnost stran vzájemně si, a to bez zbytečného odkladu, vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož by ovšem pro spotřebitele (který nemusel být ani schopen úvěr vracet podle pravidel v neplatné smlouvě, když toto nebylo řádně zjišťováno) mohly vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru (a povinnost vracet jistinu ještě dříve než tomu mělo dle neplatné smlouvy dojít). Proto se stanoví na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem (které nebyly řádně posouzeny a zjištěny poskytovatelem, proto je zjistí soud a podle nich rozhodne). Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, ale v takových splátkách, v jakých je skutečně schopen splácet. Text zákona „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase.12. Ve zde souzeném případě žalovaný neplatil, a nebyl veden dříve spor o to, kolik a kdy má žalovaný hradit. Rozhodnuto o tom tedy dosud nebylo, a nebyly ani dříve zjišťovány možnosti žalovaného, podle kterých by případně byla splatnost nastavena. K dohodě stran evidentně v návaznosti na možnosti dlužníka nedošlo, dlužník nesplácí, tj. se žalobkyní jsou ve sporu ohledně toho, kdy by mělo být plněno, neboť ho žalobkyně o plnění žaluje. Za situace, kdy by se žalovaný dlužník dostavil k jednání a objasnil zde své možnosti, mohlo by být ještě rozhodnuto o splátkách, ve kterých dluh vyrovná, pokud není objektivně schopen jej uhradit najednou. Na to mu totiž v důsledku neplatnosti smlouvy pro porušení povinností poskytovatele úvěru vzniklo právo. V citovaném rozhodnutí pak výslovně Nejvyšší soud shrnul, že dokonce může nastat i situace, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze , právnická osoba, vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh dobu změnit. Jinak, než v návaznosti na takto stanovenou splatnost pak nemůže ani nastat na straně žalovaného prodlení, kdy pokud strany nedojdou k dohodě mimo smlouvu co do splatnosti, lze jedině soudně a tedy do budoucna posoudit schopnost dlužníka splácet, a podle toho tedy stanovit, kdy a kolik má zaplatit.13. Splatnost dříve řešena nebyla nijak, tj. nemohl ani vzniknout vedle jistiny dříve nárok ani na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., než bude porušena povinnost uhradit dle tohoto rozhodnutí, které je ohledně nové splatnosti první. Jak totiž Nejvyšší soud závěrem cito