7 C 148/2021-45 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 14 378,92 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o zápůjčce [číslo] dne 24. 10. 2018, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit původnímu věřiteli poplatek ve výši 7 360 Kč zahrnující úrok za půjčené peněžní prostředky ve výši 1 331 Kč za dobu řádného trvání smlouvy (úrok ve výši 29 % ročně), odměnu za administrativní činnost ve výši 3 683 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 2 346 Kč. Celkovou částku se zavázal uhradit v hotovosti v 45 týdenních splátkách po 386 Kč, poslední splátka byla stanovena na 4. 9. 2019. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. Uhradil celkem částku 2 320 Kč, poslední splátka ze strany žalovaného byla uhrazena 11. 11. 2018. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 žalobkyni. Žalobkyně požaduje jistinu ve výši 8 058,08 Kč, dlužnou část poplatku ve výši 6 320,84 Kč, kapitalizované úroky ve výši 895,79 Kč (úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny od 5. 9. 2019 do 20. 1. 2020), dále kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 862,21Kč (z dlužné jistiny od 19. 11. 2018 do 20. 1. 2020). Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného, a to i na základě informací získaných od žalovaného, které jsou obsahem karty zákazníka a ověřeny doklady uvedenými v této kartě. 2. Ve věci byl vydán zdejším soudem elektronický platební rozkaz, který byl následně zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného. 3. Soud věc projednal bez přítomnosti žalobkyně, když zástupce žalobkyně se omluvil z jednání a souhlasil s projednáním věci bez jeho přítomnosti. Žalovaný se k jednání nařízenému na den 11. 10. 2021 nedostavil, svoji neúčast neomluvil. 4. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] dne 24. 10. 2018 soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit celkovou dlužnou částku ve výši 17 360 Kč, která zahrnuje částku 10 000 Kč, úrok ve výši 1 331 Kč, částku za administrativní činnost ve výši 3 683 Kč a částku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 2 346 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit celkovou dlužnou částku v 45 týdenních splátkách po 386Kč splatných vždy ke konci splátkového období s tím, že první splátkové období začíná běžet dnem uzavření smlouvy. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že převzal celou půjčenou částku v hotovosti při podpisu smlouvy. Výše výpůjční úrokové sazby činí 29 % a je pevná pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, seznamu pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 vzal soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a oznámil postoupení pohledávky žalovanému. Dopisem ze dne 28. 1. 2021 byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem žalobkyně, dle podacího lístku byla zásilka předána k přepravě dne 29. 1. 2021. Z karty zákazníka ze dne 24. 10. 2018 podepsané žalovaným soud zjistil, že původní věřitel prověřoval majetkové poměry žalovaného z předložených dokladů, a to pracovní smlouvy, výplatních pásek (8, [číslo]), doklady k výdajům při uzavření smlouvy nebyly původnímu věřiteli předloženy. Žalovaný potvrdil příjem celkem ve výši 21 031 Kč (čistý příjem žadatele ve výši 19 031 Kč, ostatní příjem ve výši 2 000 Kč), externí splátky zápůjček ve výši 1 350, odhadované měsíční výdaje celkem 6 800 Kč. Žalovaný potvrdil bydlení jako spolubydlící, žádnou vyživovací povinnost, uvedl, že je svobodný, majitelem automobilu, má bankovní účet, kreditní kartu a zápůjčku u jiné společnosti. 5. V posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena smlouva o zápůjčce, jejíž náležitosti jsou upraveny v ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), na kterou se vztahuje též zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že původní věřitel neprověřoval úvěruschopnost žalovaného řádně, když žalovaným nebyly předloženy žádné doklady k uvedeným výdajům (výpisy z účtů, doklady ke splátkám půjčky). Výše výdajů 6 800 Kč uvedená jen jako odhadované výdaje vzbuzuje pochybnost o reálnosti těchto výdajů. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost původního žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný ve smlouvě uvedenou finanční hotovosti čerpal. Převzal-li žalovaný předmět zápůjčky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platn