7 C 34/2021-56 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se podanou žalobou a jejím doplněním domáhala po žalované zaplacení částky 14 624 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 14. 3. 2019 prostřednictvím sítě internet smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 8 000 Kč bankovním převodem na účet uvedený ve smlouvě, úvěr byl sjednán na 24 měsíců. Žalovaná si následně dvakrát prodloužila splatnost o jeden měsíc. Žalobkyně zkoumala před poskytnutím úvěru, zda žalovaná má úvěry u jiných společností a zda tyto platí. Žalobkyně prověřuje spotřebitele důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre, neboli credit scoringu. Tímto procesem je posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále jsou přezkoumávány další ukazatele, jako je věk, rodinný stav. Předmětem žaloby je zaplacení částky 14 624Kč zahrnující nesplacenou jistinu a sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 264 Kč, poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 495 Kč (5 x 95 Kč), poplatek za prodloužení splatnosti ve výši 1 584 Kč (2 x 792 Kč), účelně vynaložené náklady ve výši 560 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 956Kč (10% z nesplacené jistiny a úroků), úrok ve výši 1 568 Kč a úrok z prodlení od 31. 10. 2019 do zaplacení. Žalovaná uhradila dne 15. 4. 2019 a dne 13. 5. 2019 vždy 1 Kč. 2. Ve věci vydaný elektronický platební rozkaz byl soudem zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalované. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k jednání soudu se nedostavila, ač byla řádně předvolána ani včas nepožádala z důležitého důvodu o odročení. Žalobkyně svoji neúčast u jednání nařízeného na den 29. 11. 2021 omluvila a souhlasila s jednáním v její nepřítomnosti. 4. Žalobkyně předložila úvěrovou smlouvu s datem 14. 3. 2019, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, sazebník, opis výpisu proplacení smlouvy, výpis čerpání, splátek, výzvu ze dne 12. 8. 2019 před zahájením vymáhání celého úvěru, výzvu ke splacení celé půjčky ze dne 30. 9. 2019, detail účtu, potvrzení o provedené platbě, ze kterých lze učinit skutkový závěr, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 8 000 Kč s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 264 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr za sjednaných podmínek vrátit ve 24 splátkách. Dle opisu výpisu proplacení smlouvy a zprávy [právnická osoba] ze dne 8. 4. 2021, kterou soud vyžádal, byla dne 14. 3. 2019 zaslána žalobkyní na účet žalovaného částka 8 000 Kč Poslední výzva před zahájením vymáhané částky ze dne 12. 8. 2019 vystavené pro žalovanou obsahuje výzvu k zaplacení dlužné částky 5 829 Kč a výzva ke splacení celého dluhu ze dne 30. 9. 2019 obsahuje výzvu k zaplacení dlužné částky ve výši 13 668 Kč. Předžalobní výzva ze dne 27. 3. 2020 byla dle poštovního podacího archu podána k poštovní přepravě dne 27. 3. 2020. 5. V daném případě je řízení ovládáno zásadou projednací, která spočívá v tom, že tvrzení skutečností a navrhování důkazů je prokazujících je zásadně věcí účastníků řízení. Dokazování provádí soud při jednání. Následky spojené s nesplněním povinnosti tvrzení a důkazní v podobě věcně nepříznivého rozhodnutí nese účastník, který ač poučen soudem, tyto povinnosti v potřebném rozsahu nesplnil. V souladu s ustanovením § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. poskytuje poučení soud zásadně při jednání. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně nedostavila k jednání, nemohl soud poskytnout nepřítomné žalobkyni poučení, aby označila důkazy k prokázání tvrzení o prověřování úvěruschopnosti žalované. Důkazní břemeno k prokázání těchto skutečností nese žalobkyně, k tvrzení žalobkyně o prověřování úvěruschopnosti žalované nebyly soudu předloženy. 6. V posuzovaném případě byla mezi účastníky uzavřena smlouva o zápůjčce, jejíž náležitosti jsou upraveny v ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, na kterou se vztahuje též zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 7. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaná ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpala. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalované byla poskytnuta částka 8 000 Kč a hradila 2Kč, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 7 998 Kč. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku, ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaná byla vyzvána předžalobní výzvou ze dne 27. 3. 2020 k zaplacení částky podané k poštovní přepravě dne 27. 3. 2020. Dle ustanovení § 573 občanského zákoníku se má za to, že zásilka došla třetí pracovní den po odeslání, žalovaná se dostala do prodlení dne 3. 4. 2020. V řízení pak nebylo prokázáno jiné datum, kdy výzva došla žalované. Ve zbývající části soud žalobu zamítl. 8. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů říze