9 C 247/2020-58 — Okresní soud v Lounech

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). 2. Žalobkyně se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni televizní poplatek za držení televizního přijímače za období od listopadu 2017 do listopadu 2019 v celkové výši 1 755 Kč s příslušenstvím, přičemž v průběhu řízení vzala žalobkyně tento svůj návrh částečně zpět o vymáhanou jistinu ve výši 1 755 Kč a nadále požadovala uhradit kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 330,48 Kč a náklady řízení. 3. Ve věci byl vydán platební rozkaz, který byl následně zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného. K následně nařízenému jednání na 8. 12. 2021 se žalovaný nedostavil, ačkoliv si předvolání osobně převzal. 4. Při jednání soud provedl následující důkazy: výzva k zaplacení včetně specifikace dlužné částky a příslušenství ze dne [datum] včetně dodejky, potvrzení o pravosti údajů, potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků 5. Z potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků, ze specifikace výpočtu kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení a z předžalobní výzvy žalobkyně žalovanému soud zjistil a má za prokázané, že žalovaný se dne [datum] přihlásil jako poplatník České televize. Televizní poplatek byl stanoven v částce 135 Kč měsíčně. Žalovaný nezaplatil žalobkyni televizní poplatek od listopadu 2017 do listopadu 2019, celkem tak žalobkyni dlužil 1 755 Kč, přičemž následně tuto částku v průběhu řízení žalobkyni uhradil a sice jednorázovou platbou ze dne [datum]. Jelikož žalovaný tuto svou povinnost splnil až v průběhu řízení a z provedených důkazů vyplývá důvodnost podaného návrhu, je současně důvodný i nárok žalobkyně na požadovaný úrok z prodlení, který v tomto případě po úhradě dlužné jistiny představuje částku 330,48 Kč, s tím, že do dne jednání nemá soud informace o tom, že by žalovaný doplatil i tento kapitalizovaný úrok. 6. Po právní stránce soud posoudil věc tak, že se žalobkyně svou žalobou proti žalovanému oprávněně domáhala podle § 2 odst. 2, § 3 odst. 2, § 6, § 7 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích ve výši 1 755 Kč, jakož i zákonného úroku z prodlení vyčísleného částkou 330,48 Kč za období do podání žaloby, tj. do 15. 10. 2020, který je odůvodněn § 10 zákona č. 348/2005 Sb. a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaný pak v průběhu řízení uhradil dlužnou jistinu ve výši 1 755 Kč a současně nevyvrátil tvrzení žalobkyně, že dosud nebyla uhrazena částka za kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 330,48 Kč. Dlužná částka nebyla dosud uhrazena, proto jí soud zavázal k její úhradě ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný měl dostatek času dlužnou částku žalobkyni zaplatit. 7. Výrok o nákladech řízení je důsledkem ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., žalobkyně měla ve věci plný úspěch s tím, že návrh byl podán důvodně, a proto soud uložil žalovanému zaplatit celkem částku 1 500 Kč, sestávající se z částky 1 000 Kč za zaplacený soudní poplatek a paušální náhrady hotových výdajů dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 2 úkony po 100 Kč a za 1 úkon po 300 Kč. Tato paušální náhrada byla přiznána v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13, když na tuto paušální náhradu hotových výdajů by měl nárok i účastník, nezastoupený advokátem. Soud nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů za právní zastoupení, spočívající v odměně za zastoupení žalobkyně advokátem, a to s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3344/12, ve kterém Ústavní soud poukázal na svoji judikaturu, podle níž je-li stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta). Pokud však tak učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené. Ústavní soud pak ve vztahu k České televizi uvedl, že se ztotožňuje se závěrem, obsaženým v usnesení sp. zn. II. ÚS 2104/12, že činnost České televize není výkonem veřejné moci, nicméně na poli svého působení má výsadní postavení (k čemuž má vytvořené specifické podmínky) a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Pokud agendu televizních poplatků Česká televize sama spravuje, což plyne z výroční zprávy o hospodaření České televize z roku 2011, a tuto agendu následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení do značné míry vytrácí. Ústavní soud uzavírá, že je žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama. Jejich zaplacení uložil soud žalovanému ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (§ 160 odst. 1 o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).