11 C 213/2021-30 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u Okresního soudu v Lounech žalobu, kterou se domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 550 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela se žalobkyní smlouvu o úvěru dne 23. 8. 2017, na základě které byla žalované poskytnuta částka 5 000 Kč a žalovaná se zavázala uhradit žalobkyni částku 8 850 Kč zahrnující i souhrnný poplatek ve výši 3 850 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit úvěr v týdenních splátkách. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, zaplatila pouze částku 7 300 Kč. Žalovaná částka ve výši 1 550 Kč se tak skládá z nesplacené půjčené jistiny a z nesplacené části poplatku. Žalobkyně prověřovala žalovanou zejména kontrolou v databázi neplatných dokladů, kontrolou rodného čísla, náhledem na záznamu insolvenčního rejstříku, kontrolou zaměstnání telefonicky, kontrolou platební historie žalované u žalobkyně, vyhodnocení aktuální finanční situace dle vyplněných podkladů klienta. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků, když žalobkyně se omluvila z jednání a žalovaná se k jednání nedostavila. 3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 23. 8. 2017, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, informace o smlouvě soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované jako spotřebiteli úvěr ve výši 5 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit spolu s úrokem ve výši 1 750 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 1 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 100 Kč v 60 týdenních splátkách po 147,50 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí jistiny. Dle evidenční karty klienta podepsané žalovanou žalobkyně neměla předložené žádné listinné důkazy k prověření úvěruschopnosti žalované. Žalovaná uvedla, že je svobodná, pobírá státní podporu ve výši 4 550 Kč od úřadu práce a částku 4 900 Kč na základě brigády. Celkem potvrdila příjem 9 450 Kč. Pokud jde o výdaje, uvedla náklady na bydlení 2 000 Kč, energie 500 Kč, jiné výdaje 400 Kč a jiné výdaje domácnosti 4 000 Kč, celkem výdaje 5 900 Kč. Dopisem ze dne 27. 11. 2020 byla žalovaná vyzvána k zaplacení žalobkyní s upozorněním na možnost soudního vymáhání. 4. V posuzovaném případě byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o zápůjčce, jejíž náležitosti jsou upraveny v ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, když z důkazů vyplývá, že úvěruschopnost nebyla prověřována předložením dokladů ze strany žalované ohledně výše příjmu. Nebyly ověřovány ani výdaje žalované (např. dokladem SIPO, výpisem z účtu apod.). Z evidenční karty nevyplývá údaj o osobě, která poskytla žalované brigádu. Zápůjčka byla poskytnuta osobě, která neměla stabilní příjem a byla závislá na státní podpoře. Soud odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kdy soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil (např. potvrzením zaměstnavatele dlužníka, daňovým přiznáním apod.). Poskytovatel úvěru je povinen zkoumat nejen příjmy, ale i výdaje zájemce o úvěr. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaná ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpala. Převzala-li žalovaná plnění na základě neplatné smlouvy, byla povinna tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalované byla poskytnuta částka 5 000 Kč a žalovaná zaplatila celkem částku 7 300 Kč, na straně žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích i finanční arbitr. Soud proto žalobu zamítl. 5. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když v řízení byla zcela úspěšná žalovaná. Žalované žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.