9 C 322/2025-20 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku ve výši 68 423,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % p.a. z částky 31 446,49 Kč od 18. 1. 2025 a částku 3 571,22 Kč. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalobkyně uzavřela s žalovaným prostřednictvím sítě internet smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 71 400 Kč a na účet žalovaného č. , č. účtu, byl dílčími platbami poskytnut úvěr v celkové výši 31 200 Kč. Z důvodu prodlení žalovaného byla ze strany žalobkyně smlouva vypovězena a bylo požadováno doplacení dlužných částek. Předmětem žaloby je nesplacená jistina ve výši 30 933,97 Kč, poplatek za vyplacení úvěru ve výši 512,52 Kč, úrok v kapitalizované výši 36 976,91 Kč a smluvní pokuta v částce 3 571,22 Kč. Dále pak byl požadován zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 31 446,49 Kč od 18. 1. 2025 do zaplacení. Žalobkyně ve svém návrhu dále uvedla, že pokud by soud měl za to, že nárok z úvěrové smlouvy nemá za dostatečně prokázaný, navrhuje, aby byl nárok na zaplacení jistiny úvěru posouzen jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného.2. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.3. Po zhodnocení přiložených důkazů bez účasti účastníků řízení dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru. Žalovaný uzavřel s žalobkyní dne , datum, prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (internetu) smlouvu o úvěru č. , hodnota, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec až do výše 71 400 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit s úrokem ve výši 1,066 % denně. Z obsahu smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalobkyně ověřila totožnost žalovaného prostřednictvím služby Bank ID, z čehož byly zjištěny všechny osobní údaje žalovaného a rovněž bylo tímto způsobem ověřeno, že žalovaný je vlastníkem bankovního účtu, na který mu byla zaslána úvěrová částka v celkové výši 31 200 Kč. Dle dokladů o vyplacení úvěru a zprávy Air Bank a.s. ze dne 5. 11. 2025 má soud za prokázáno, že žalovaný úvěr čerpal v průběhu měsíce března až září 2024 dílčími platbami v celkové výši 31 200 Kč. Z listiny „Prodlení v délce 91 dní“ ze dne 17 1. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného k úhradě vzniklého dluhu a tímto dokladem již ke dni , datum, úvěrovou smlouvu vypověděla a žalovaného opět vyzvala k doplacení dlužné částky. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou ze dne 21. 5. 2025.4. K tvrzení žalobkyně, že řádně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného soud provedl důkaz pouze předloženým interním výpisem o posouzení úvěruschopnosti s tím, že žádné další podklady k posouzení úvěruschopnosti nebyly k žalobě připojeny. Z předloženého výpisu bylo navíc zjištěno, že žalovaný své příjmy určil částkou 35 000 Kč a své měsíční výdaje částkou 0 Kč za bydlení a další nutné výdaje a částkou 12 000 Kč na splácení ostatních půjček. Skutečnou výši příjmů žalovaného pak měla žalobkyně zjistit ve výši 38 098 Kč z výpisu z účtu žalovaného, který k žalobě rovněž nebyl připojen.5. Pokud pak jde o tvrzení, že žalobkyně provedla lustraci žalovaného ve veřejně dostupných databází, ISIR, CEE, CRKI a BRKI, tyto skutečnosti nebyly prokázány, neboť žalobkyně k jejich prokázání nepředložila žádné důkazy.6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.7. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.9. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).10. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.13. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Soud vzal za prokázané, že vůle žalovaného a žalobkyně směřovala k uzavření předmětné smlouvy o úvěru, avšak smlouva nebyla sjednána platně. Žalobkyně neunesla břemeno důkazní, že před uzavřením smlouvy dostála svých povinností ve smyslu § 86 ZoSÚ. Z provedeného dokazování nelze dovodit, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného s řádnou pečlivostí. Žalobkyně sice prokázala, že se úvěruschopností žalovaného zabývala, avšak z provedeného dokazování nijak nevyplynula celková osobní situace žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy, nejsou nijak prokázány výdaje žalovaného před uzavřením smlouvy, a to výdaje pravidelné, měsíční. Žalobkyně se v tomto smyslu spokojila s údaji žalovaného o jeho měsíčních výdajích ve výši 12 000 Kč, které však mají připadat pouze na splácení předchozích závazků z úvěrů a ostatní nutné náklady na bydlení, výživu a ošacení nebyly zjištěny vůbec, čímž nemohla ani zodpovědně posoudit, zdali žalovaný bude disponovat dostatečnými prostředky ke splácení dalšího závazku. Za této situace si pak nelze představit jako zodpovědný přístup žalobkyně, poskytnutí dalšího úvěru žalovanému. Z provedeného dokazování nijak nevyplynulo, zda žalovaný má nějaké další dluhy, splácí pravidelně úvěry, půjčky, leasingy či zda se ji týkají případně nějaké exekuce. Z provedeného dokazování ani nijak nevyplynulo, jaké má žalovaný vyživovací povinnosti, případně v jaké výši. Z žádného důkazu tak není prokázáno, že by se žalobkyně podrobněji zabývala tvrzenými závazky žalovaného, tyto ověřovala a že by se vůbec zabývala jeho skutečnými pravidelnými výdaji. Soud má za to, že nelze při ověřování úvěruschopnosti spotřebitele vycházet jen z výše jeho příjmů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).14. Soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že žalobkyně poskytla v daném případě spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 ZoSÚ. Důsledkem nesplnění zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení. Nadto je potřeba zdůraznit, že soud rovněž shledává úvěrovou smlouvu za neplatnou podle § 580 odst. 1 o.z. pro rozpor s dobrými mravy z důvodu sjednaného obchodního úroku ve výši 1,066 % denně, což představuje roční úrok ve výši 389 %. Takováto výše úroku se pak zcela vymyká jak běžné obchodní praxi, tak