9 C 433/2025-18 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalované domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku ve výši 18 137,91 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % p.a. z částky 8 423,02 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení a částku 165,76 Kč. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalobkyně uzavřela se žalovanou prostřednictvím sítě internet smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka v celkové výši 8 000 Kč, a to jednorázovou platbou na účet žalované č. , č. účtu, . Úvěr byla žalovaná povinna řádně splácet smluvenými denními splátkami při úrokové sazbě 1,016 % denně. V průběhu smluvního vztahu neměla žalovaná svůj závazek uhradit ani z části. Z důvodu prodlení žalované byla ze strany žalobkyně smlouva vypovězena a bylo požadováno doplacení dlužných částek. Předmětem žaloby je nesplacená jistina ve výši 8 000 Kč, poplatek za vyplacení úvěru ve výši 159,20 Kč, úrok v kapitalizované výši 9 714,89 Kč, poplatek za doplňkovou službu „Klidné spaní“ ve výši 98,82 Kč, poplatek za doplňkovou službu „Presto“ ve výši 165 Kč a smluvní pokuta v částce 165,76 Kč. Dále pak byl požadován zákonný úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 8 423,02 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení. Žalobkyně ve svém návrhu dále uvedla, že pokud by soud měl za to, že nárok z úvěrové smlouvy nemá za dostatečně prokázaný, navrhuje, aby byl nárok na zaplacení jistiny úvěru posouzen jako bezdůvodné obohacení na straně žalované.2. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.3. Po zhodnocení přiložených důkazů bez účasti účastníků řízení dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru. Žalovaná uzavřela s žalobkyní dne , datum, prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (internetu) smlouvu o úvěru č. , hodnota, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěrový rámec až do výše 25 100 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splatit s úrokem ve výši 1,016 % denně. Z obsahu smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalobkyně ověřila totožnost žalované prostřednictvím služby , jméno FO, , z čehož byly zjištěny všechny osobní údaje žalované a na základě zaslání verifikační platby bylo ověřeno, že žalovaná je vlastníkem bankovního účtu, na který jí byly následně zaslány úvěrové částky. Dle dokladů o vyplacení úvěru a zprávy , právnická osoba, . ze dne 28. 1. 2026 má soud za prokázáno, že žalovaná úvěr čerpala dne 28. 2. 2025 připsáním částky 8 000 Kč na svůj účet. Z listiny „Prodlení v délce 92 dní“ ze dne 30. 6. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně opakovaně vyzývala žalovanou k úhradě vzniklého dluhu a tímto dokladem již ke dni 30. 6. 2025 úvěrovou smlouvu vypověděla a žalovanou opět vyzvala k doplacení dlužné částky. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovanou k úhradě předžalobní výzvou ze dne 17. 10. 2025.4. K tvrzení žalobkyně, že řádně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného soud provedl důkaz pouze předloženým interním výpisem o posouzení úvěruschopnosti s tím, že žádné další podklady k posouzení úvěruschopnosti nebyly k žalobě připojeny. Z předloženého výpisu bylo zjištěno, že žalovaná své příjmy určila částkou 40 000 Kč a své měsíční výdaje celkovou částkou 7 500 Kč. Skutečnou výši příjmů žalované pak měla žalobkyně zjistit ve výši 19 333 Kč z výpisu z účtu žalované, který k žalobě rovněž nebyl připojen.5. Pokud pak jde o tvrzení, že žalobkyně provedla lustraci žalované ve veřejně dostupných databází, ISIR, CEE, CRKI a BRKI, tyto skutečnosti nebyly prokázány, neboť žalobkyně k jejich prokázání nepředložila žádné důkazy.6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.7. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.9. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).10. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.13. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Soud vzal za prokázané, že vůle žalované a žalobkyně směřovala k uzavření předmětné smlouvy o úvěru, avšak smlouva nebyla sjednána platně. Žalobkyně neunesla břemeno důkazní, že před uzavřením smlouvy dostála svých povinností ve smyslu § 86 ZoSÚ. Z provedeného dokazování nelze dovodit, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované s řádnou pečlivostí. Žalobkyně sice prokázala, že se úvěruschopností žalované zabývala, avšak z provedeného dokazování nijak nevyplynula celková osobní situace žalované před uzavřením předmětné smlouvy, nejsou nijak prokázány výdaje žalované před uzavřením smlouvy, a to výdaje pravidelné, měsíční. Žalobkyně se v tomto smyslu spokojila pouze s údaji žalované o jejích měsíčních výdajích v celkové výši 7 500 Kč. Žalovaná pak zcela nepravdivě uvedla výši svého měsíčního příjmu, když jeho skutečná výše měla být žalobkyní následně zjištěna ve výši pouze 19 333 Kč, oproti tvrzenému příjmu 40 000 Kč. Tyto údaje nelze je z žádných dalších předložených důkazů objektivně ověřit. Žalobkyně sice provedla nějaký vlastní odhad předpokládaných nákladů ve výši 11 560 Kč, ale ani tento nelze považovat za objektivní a tento odhad nevycházel z žádných relevantních podkladů a navíc takovéto výdaje rovněž nemohou odpovídat skutečnosti. Z provedeného dokazování nijak nevyplynulo, zda žalovaná má nějaké další dluhy, splácí pravidelně úvěry, půjčky, leasingy či zda se ji týkají případně nějaké exekuce. Z provedeného dokazování ani nijak nevyplynulo, zda má žalovaná vyživovací povinnosti, případně v jaké výši. Z žádného důkazu tak není prokázáno, že by se žalobkyně zabývala jejími závazky a tyto ověřovala. Soud má za to, že nelze při ověřování úvěruschopnosti spotřebitele vycházet jen z výše jeho příjmů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a to ještě navíc zcela zjevně nepravdivých.14. Soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že žalobkyně poskytla v daném případě spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 ZoSÚ. Důsledkem nesplnění zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení. Nadto je potřeba zdůraznit, že soud rovněž shle