12 C 142/2020-40 — Okresní soud v Litoměřicích

Žalobce se na žalovaném domáhal zaplacení smluvní pokuty ve výši 5.000 Kč sjednané mezi účastníky sporu za nevrácení poskytnutého zařízení - - modemu. Zařízení mělo být žalobcem předáno žalovanému k užívání objednaných služeb v souladu se smlouvou o poskytování služby Internet [číslo] ze dne 27. 6. 2018, jejíž součástí měly být i smluvní podmínky. Žalovaný si modem pronajal a službu přijímal. Platnost smlouvy byla ukončena. Dle čl. 13 zvláštních podmínek měl být žalovaný povinen vrátit žalobci zařízení do 10 dnů od ukončení smlouvy dne 17. 2. 2019. Protože žalovaný zařízení dle tvrzení žalobce nevrátil, má žalobci náležet smluvní pokuta ve výši 5.000 Kč za nevrácené zařízení. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud zjistil následující pro posouzení věci rozhodné skutečnosti: Z předložené Smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] (dále jen„ Smlouva“) soud zjistil, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 27. 6. 2018 uzavřena smlouva, v rámci které žalovaný objednal u žalobce službu internet 20 s nájmem zařízení [název zařízení] [anonymizováno], v níž byla žalovaná smluvní pokuta sjednána pouze za nevrácení zapůjčeného STB či CAM. O pokutě za nevrácení modemu není ve smlouvě zmínka. Dále soud zjistil, že součástí smlouvy měly být i další smluvní dokumenty, zejm. všeobecné podmínky a reklamační řád a podmínky Akcí. V souladu s nálezem ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 má soud za to, že v rámci spotřebitelských smluv zásadně nemohou být ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Soud proto při zohlednění ústavního aspektu materiální rovnosti mezi spotřebitelem a dodavatelem (projevující se v rovině podústavního práva jako ochrana spotřebitele), principů důvěry a poctivosti ve smluvních vztazích, má za to, že lhůta pro vrácení zařízení nebyla platně sjednána pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku (ujednání v blíže nespecifikovaných zvláštních podmínkách, na které není ve smlouvě ani konkrétně odkazováno, ani nejsou žalovaným podepsané). Navíc soud v textu smlouvy ani obchodních podmínek žádné ujednání o pokutě za nevrácení modemu nenašel. Navíc žalobce neprokázal ani převzetí uvedeného modemu žalovaným do jeho dispozice, když žádný navržený důkaz neprokazuje, že žalovaný převzal zařízení do své dispozice, a nebyl tak prokázán žádný právní úkon, kterým by došlo k předání a převzetí samotného zařízení. Ostatní důkazní návrhy již soud pro nadbytečnost nehodnotí, když na rozhodnutí soudu nemohou mít vliv. Svou neúčastí na jednání žalobce zmařil poučovací povinnost soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., když při jednání soud zjistil, že žalobce nenavrhl důkazy k prokázání svých tvrzení o sjednání smluvní pokuty, a zmařil si také možnost být seznámen s předběžným právním názorem soudu vyplývajícím z provedeného dokazování (viz např. usnesení ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001). In obiter dictum soud uvádí, že poučení o neprokázání žalobních tvrzení nemohl soud žalobci poskytnout ani v rámci přípravného jednání, jež soud nenařídil, neboť s ohledem na to, že žalovaný nepřebíral soudní obsílky, se přípravné jednání ani reálně nemohlo konat. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4314/2008) potřebná poučení soud poskytuje pouze při jednání, popřípadě při přípravném roku, nařízeném podle ustanovení § 114c o.s.ř. a není tedy možné poučovat žalobce o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok. S ohledem na oba výše uvedené důvody nezbylo soudu než žalobu zamítnout. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a contrario, neboť žalovaný měl plný úspěch ve věci, avšak žádné náklady mu nevznikly, a proto soud nepřiznal náhradu nákladů žádnému z účastníků.