12 C 151/2020-37 — Okresní soud v Litoměřicích

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 1 121 Kč, s tím, že žalovaný dne 21. 3. 2018 využil přepravních služeb předchůdkyně žalobkyně – [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ [zkrácený název předchůdce žalobce] [anonymizováno]“), a to jízdou vlakem 171 mezi stanicemi Lovosice a Praha - Holešovice, čímž se bezdůvodně obohatil v rozsahu jízdného dle Tarifu [zkrácený název předchůdce žalobce] [anonymizováno] pro vnitrostátní přepravu cestujících a zavazadel (dále jen„ Tarif ČD“), a to v částce 121 Kč. Zbylých 1000 Kč vyměřila předchůdkyně žalobkyně žalovanému jako přirážku k jízdnému v souladu s § 7 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, § 37 odst. 6 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, a Tarifem ČD. Pohledávka byla postoupena dne 5. 10. 2018 včetně příslušenství [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], reg. [číslo] se sídlem [adresa], [město] [anonymizována dvě slova], [země] [příjmení] [jméno] [anonymizována dvě slova] [země] (dále jen„ [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]“). Tato společnost ji následně dne 28. 3. 2019 včetně příslušenství postoupila žalobkyni. Žalovaný ani přes výzvu žalobkyně dlužnou částku před podáním žaloby neuhradil. Žalovaný se v průběhu řízení k věci samé nevyjádřil. Soud z Oznámení o závadách ze dne 21. 3. 2018 a z připojeného Potvrzení o nedodržení SPPO [číslo] zjistil, že dne 21. 3. 2018 se žalovaný přepravoval vlakem 171 mezi stanicemi Ústí nad Labem a Praha Holešovice, přičemž na výzvu kontrolora-průvodčí mezi stanicemi Lovosice a Praha Holešovice se neprokázal platnou jízdenkou (jízdenku si zakoupil jen do stanice Lovosice). Jízdné na místě také neuhradil. Podle § 37 odst. 6 zákona č. 266/1994 Sb. v platném znění výši přirážky stanoví dopravce v přepravních podmínkách. Závazek se smlouvy o přepravě osob je upraven v § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – podle těchto ustanovení se mj. smlouvou o přepravě osob zavazuje dopravce přepravit cestujícího do místa určení a cestující se zavazuje zaplatit jízdné (§ 2550 o. z.). Podle § 37 odst. 4 písm. d) a zák. č. 266/1994 Sb., o dráhách (dále jen „zákon o dráhách“), průvodčí drážního vozidla nebo jiná osoba ve veřejné drážní dopravě pověřená dopravcem a vybavená kontrolních odznakem nebo průkazem dopravce je oprávněna uložit cestujícímu, který se neprokázal platným jízdním dokladem, zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému. Podle odst. 5 písm. b) téhož ustanovení je cestující povinen se při nástupu do drážního vozidla, pobytu v něm a při výstupu z drážního vozidla na výzvu pověřené osoby prokázat platným dokladem, a neprokáže-li se platným dokladem, je povinen zaplatit jízdné z nástupní do cílové stanice nebo, nelze-li bezpečně zjistit stanici, kde cestující nastoupil, z výchozí stanice vlaku a přirážku k jízdnému. Podle odst. 6 tamtéž stanoví výši přirážky dopravce v přepravních podmínkách, přičemž výše přirážky nesmí přesáhnout 1 500 Kč. Podle § 7 odst. 6 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, nezakoupil-li se cestující jízdenku podle odst. 3 nebo podle odst. 5 tamtéž a je přepravován bez platné jízdenky, považuje se za cestujícího, který se z příčin na své straně neprokázal platným jízdním dokladem. Ohledně obsahu smlouvy o přepravě a povinnosti žalovaného zaplatit žalované částky však žalobce neunesl důkazní břemeno, když neoznačil ani nepředložil žádné důkazy, z nichž by smluvní ujednání o jízdném a přirážce (či případně o výši bezdůvodného obohacení žalovaného) vyplývaly, neboť chybí smluvní přepravní podmínky žalobce. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal své tvrzení o existenci a výši dluhu žalovaného, tedy k uvedené skutečnosti neunesl důkazní břemeno. Vzhledem k nepředložení aktuálně (k datu jízdy žalovaného) platných přepravních podmínek, nezbylo než žalobu zamítnout pro neunesení důkazního břemene žalobce. Žalobce se na jednání nedostavil. Svou neúčastí na jednání žalobce zmařil poučovací povinnost soudu podle § 118a odst. 3 o.s.ř., když až při provádění důkazů na jednání soud zjistil, že žalobce nenavrhl potřebné důkazy k prokázání svých tvrzení o výši dluhu, a žalobce si tak zmařil možnost být seznámen s předběžným právním názorem soudu vyplývajícím z provedeného dokazování (viz např. usnesení ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001). Z výše uvedeného důvodu soudu nezbylo než žalobu zamítnout pro neprokázání žalobních tvrzení žalobcem, který nesl důkazní břemeno. Důkazy o postoupení pohledávek se soud pro nadbytečnost nezabývá, neboť na rozhodnutí soudu nemohou mít žádný vliv. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a contrario, neboť žalovaný měl plný úspěch ve věci, avšak žádné náklady mu nevznikly, a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.