21 C 244/2020-27 — Okresní soud v Litoměřicích

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že se žalovaná přihlásila do evidence jako držitel televizního přijímače dne 30. 9. 2015, čímž se stala poplatníkem televizního poplatku; nezaplatila však žalobkyni poplatky za měsíce září až prosinec 2017, květen až červenec 2018, červen až červenec 2019 a žalobkyni tudíž dluží částku 1 215 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení z dlužných částek v celkové výši 192,13 Kč ke dni 15. 4. 2020. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, stejně tak se nevyjádřila ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ačkoli byla poučena, že v opačném případě bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí. Proto soud se souhlasem žalobkyně věc rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez jednání na základě předložených listinných důkazů. 3. Podle předloženého potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků je žalovaná přihlášena jako držitel přijímače od září 2015, odhlášení není evidováno. Tomu odpovídá i přehled plateb žalované od září 2017, ze kterého vyplývá i dluh za měsíce září až prosinec 2017, květen až červenec 2018 a červen až červenec 2019. V té době činil televizní poplatek částku 135 Kč měsíčně. Žalovaná byla podle předloženého dopisu a doručenky vyzvána k zaplacení dluhu upomínkou ze dne 17. 9. 2019, následně pak 6. 11. 2019 a 8. 1. 2020. Žalovaná netvrdila, a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by na televizním poplatku zaplatila více, než připouštěla žalobkyně, ani že by přijímač odhlásila před uplynutím rozhodného období nebo že by splňovala podmínky pro osvobození od televizního poplatku. 4. Ze shora uvedeného soud učinil následující skutkový závěr. Žalobkyně je provozovatelem veřejného televizního vysílání a příjemcem televizních poplatků. Televizní poplatek od roku 2008 činil 135 Kč měsíčně. Žalovaná však za měsíce září až prosinec 2017, květen až červenec 2018, červen až červenec 2019 televizní poplatek nezaplatila, ačkoli k tomu byla řádně a v přiměřené lhůtě vyzvána. 5. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil jako nárok na zaplacení televizních poplatků dle příslušných ustanovení zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZRTP“). Podle ustanovení § 6 ZRTP výše televizního poplatku činí 135 Kč. Televizní poplatek je splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce, s tím, že první platba je splatná nejpozději do patnáctého dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž se fyzická osoba stala poplatníkem (viz ustanovení § 7 odst. 2 ZRTP). Podmínku předvídanou v ustanovení § 10 ZRTP žalobkyně splnila, jelikož vyzvala žalovanou k úhradě dlužných poplatků v přiměřené lhůtě, a je tudíž oprávněna domáhat se jejich zaplacení u soudu včetně úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. 6. S ohledem na shora uvedené skutečnosti a citovaná zákonná ustanovení soud žalobkyni přiznal dlužné poplatky ve výši 1 215 Kč se zákonným úrokem z prodlení v žalobkyní požadované výši. Právo žalobkyně na úrok z prodlení vyplývá z § 1970 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení s placením příslušného poplatku. 7. Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal soud žalobkyni, která byla ve věci zcela úspěšná, proti žalované právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva v plné výši, a to celkem v částce 600 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a dvou paušálních náhrad nákladů nezastoupeného účastníka (výzva k plnění, sepis žaloby) á 100 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. 8. Náhradu nákladů spojených s advokátním zastoupením (odměnu dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.) soud žalobkyni nepřiznal, neboť tyto náklady nelze považovat za účelně vynaložené ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. V této souvislosti soud poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, ve kterém Ústavní soud dovodil, že náklady žalobkyně na zastoupení advokátem není možné (v případě vymáhání televizních poplatků, které jsou převážným zdrojem jeho financování) hodnotit jako účelně vynaložené, neboť na žalobkyni je třeba – vzhledem k jejímu specifickému a výsadnímu postavení – v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. To znamená, že ve věci, v níž předmět sporu tvoří jeho relativně běžnou agendu, k jejímuž obstarávání je (či má být) dostatečně vybavena, a právní otázka, která tvoří jádro sporu, je řešena ustáleným způsobem, zásadně nelze náklady vynaložené žalobkyní na advokátní zastoupení hodnotit jako opodstatněně vynaložené. Žalobkyně totiž má být dostatečně materiálně a personálně vybavena a zabezpečena k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně vymáhat televizní poplatky, a to již jen s ohledem na to, jaký pro ni mají význam. V daných souvislostech soud podotýká, že podstatné (nosné) důvody, které Ústavní soud k rozhodnutí vedly, obsahují mj. ústavně konformní výklad relevantních (ústavně) právních ustanovení, k jehož použití jsou obecné soudy – v rámci své rozhodovací činnosti (v obdobných případech) – zavázány; takto Ústavní soud kupř. v nálezu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3465/12, zdůraznil, že nerespektování nosných důvodů jeho nálezů bez předložení dostatečně odůvodněné (konkurenční) argumentace způsobilé vyložit odchýlení od existující nálezové judikatury představuje ze strany obecného soudu porušení článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, článku 2 odst. 3 Ústavy, článku 89 odst. 2 Ústavy a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V tomto řízení přitom nedošlo k žádné (mimořádné) skutečnosti, která by vybočovala z obvyklého průběhu řízení tohoto typu a odůvodnila posouzení nákladů advokátního zastoupení žalobkyně jako účelně vynaložených, resp. umožnila soudu odchýlit se od závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3344/12. 9. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.