10 C 144/2023-20 — Okresní soud v Litoměřicích

Žalobce se ve své žalobě domáhal vydání elektronického platebního rozkazu ve smyslu rozsudečného výroku s tím, že právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba] dne [datum] uzavřela se žalovaným smlouvou o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, s nimiž společně měl vrátit částku 10 045 Kč za úroky a poplatky, a to v 52týdenních splátkách po 482 Kč. Žalovaný však na dluh uhradil pouze 2 700 Kč ani ničeho dalšího. Dále smlouvou o postoupení pohledávek předmětné nároky z této smlouvy přešly na žalobce. Přes výzvu a oznámení o postoupení pohledávky žalovaný žalobci ničeho nezaplatil, a proto žalobci nezbylo než podat předmětnou žalobu, avšak předmětnou částku žádá z titulu bezdůvodného obohacení, nikoliv z titulu smlouvy o úvěru. Soud ve věci pod [číslo jednací] dne 22.11.2022 vydal elektronický platební rozkaz. Tento se žalovanému nepodařilo doručit do vlastních rukou, a proto byl zrušen Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o.s.ř., podle kterého k projednávání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání ve věci vzdali, popř. s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud ve věci vycházel z předložených a to: ze žádosti o spotřebitelský úvěr spolu se zákaznickou kartou ze dne [datum], smlouvy o postoupení pohledávek se seznamem postoupených pohledávek, smlouvy o spotřebitelském úvěru z [datum], oznámení o poustoupení pohledávky a předžalobní upomínky a doklady o doručení. Z předložených listin byla jednoznačně prokázána ta skutečnost, že právní předchůdce žalobce žalovanému zaslal částku 15 000 Kč, kterou žalovaný vrátil přes výzvy pouze částečně, a to ve výši 2 700 Kč a ve zbytku soud pak z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 a následujících občanského zákoníku tedy zákona číslo 89/2012 Sb. žalobci přiznal. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl s vrácením částky v prodlení, byl žalobci podle § 1970 téhož zákona přiznán i nárok na zákonný úrok. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 2 252 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 500 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21%, tj. 252 Kč.