13 C 212/2024-33 — Okresní soud v Litoměřicích

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný se , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „původní věřitel“ nebo „banka“), uzavřel dne , datum, Smlouvu o úvěru , Anonymizováno, ke stavebnímu spoření s účtem číslo , č. účtu, , na jejímž základě se se banka zavázala poskytnout žalovanému překlenovací úvěr ve výši , částka, , za což se žalovaný zavázal bance zaplatit smluvní úrok z úvěru ze stavebního spoření ve výši 3,99 % ročně po uplynutí prvních 3 let, kdy byla sjednána úroková sazba 4,95 % ročně, přičemž úvěr měl splácet v měsíčních splátkách ve výši , částka, . Překlenovací úvěr byl žalovanému vyplacen dne , datum, . Z důvodu prodlení s úhradou splátek byl nakonec předmětný úvěr zesplatněn ke dni , datum, . Pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován.2. Žaloba byla žalovanému doručena dne , datum, , žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a v průběhu celého řízení nevznesl žádné námitky proti žalobkyní shora specifikované, uplatněné pohledávce ve výši shora specifikované, ani co do důvodu, ani co do výše. Žalovaný neprokázal, že žalobkyni zaplatil žalovanou částku ve lhůtě její splatnosti.3. Žalovaný na základě výzvy soudu svým postojem dal najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, žalobkyně s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání vyjádřila souhlas již v žalobě. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Žalovaný dne , datum, uzavřel s bankou Smlouvu o úvěru , Anonymizováno, ke stavebnímu spoření s účtem číslo , č. účtu, , na jejímž základě se banka zavázala poskytnout žalovanému překlenovací úvěr ve výši , částka, s tím, že se žalovaný zavázal jí zaplatit tento úvěr v měsíčních splátkách ve výši , částka, . RPNS bylo vypočteno ve výši 5,45 % ročně. Podle této smlouvy byla banka oprávněna požadovat okamžité zaplacení úvěru mj. tehdy, pokud by byl žalovaný v prodlení s placením více než 2 měsíčních plateb. Úvěr byl žalovaným čerpán v souladu s platebním příkazem ze dne , datum, ve výši , částka, .5. Úvěr byl ze strany banky prohlášen za splatný k , datum, dopisem ze dne , datum, s odůvodněním, že žalovaný má dluh na předmětném úvěru ve výši , částka, , přičemž jej banka vyzývala k úhradě nedoplatku do , datum, ; v opačném případě banka žalovaného upozorňovala na to, že úvěr zesplatní k tomuto datu.6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, ve spojení s přílohou č. , hodnota, (žalovaný je uveden pod bodem , číslo, ), potvrzení o zaplacení úplaty vyplývá, že banka postoupila své pohledávky za žalovaným na žalobkyni, přičemž postoupení bylo oznámeno žalovanému přípisem banky ze dne , datum, .7. Stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně soudu předložila Potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu ze dne , datum, , vystavené tehdejším zaměstnavatelem žalovaného společností , jméno FO, a.s., z něhož vyplývá, že žalovaný měl průměrný čistý měsíční příjem za posledních 12 měsíců ve výši , částka, , přičemž ze mzdy nebyly strhávány žádné srážky. Žalobkyně dále soudu sdělila, že banka ověřovala, zda žalovaný nebyl v době úvěrové žádosti v aktivním insolvenčním řízení, dále žalovaného lustrovala v Bankovním registru klientských informací (CBCB) a v interní evidenci klientů. Banka přitom výdaje žalovaného stanovila ve výši , částka, na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci s interními informacemi banky. Banka dále zjistila, že žalovaný měl osobní úvěr u jiné banky ve výši , částka, se splátkou ve výši , částka, a kontokorentní úvěr u jiné banky ve výši , částka, s orientační splátkou , částka, . Po odečtení těchto úvěrových nákladů měla žalovanému měsíčně zůstat částka , částka, k úhradě jeho měsíčních výdajů. K tomuto tvrzení žalobkyně doložila dokument Posouzení úvěruschopnosti klienta obsahující základní informace o dalších úvěrech žalovaného v daném období.8. Z dokumentu s názvem Žádost o úvěr ke stavebnímu spoření ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaný ke své majetkové situaci uvedl, že má průměrný měsíční příjem ve výši , částka, s tím, že je zaměstnán od , datum, u společnosti , jméno FO, a.s. Ohledně samotného čerpání úvěru soud z předložených výpisů z úvěrového účtu zjistil, že úvěr byl žalovanému poskytnut dne , datum, ve výši , částka, . Žalovaný tento úvěr postupně splácel, přičemž poslední platba byla provedena dne , datum, ve výši , částka, , přičemž na úvěru zbývá uhradit částka , částka, .9. Podle § 1841 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.10. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle § 9 odst.1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“12. Po skutkové stránce má soud s ohledem na výše uvedené za prokázané, že banka uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovaný mohl čerpat úvěr až do výše , částka, . V případě porušení smluvních povinností přitom banka byla oprávněna k tomu, aby úvěr zesplatnila. Soud má z předložených důkazů rovněž za prokázané, že banka při poskytnutí tohoto úvěru řádně zvažovala úvěruschopnost žalovaného dle ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru. Samotná skutečnost, že žalovaný nakonec úvěr řádně a včas neuhradil, podle soudu neznamená, že banka svým povinnostem plynoucím ze zákona o spotřebitelském úvěru nedostála. V tomto směru má soud za důležité, že banka vycházela v době uzavírání tohoto úvěru jak z údajů předložených samotným žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěru ze dne , datum, , ale i z informací dostupných v příslušných databází. Pokud banka tehdejší majetkovou situaci žalovaného (tedy k datu uzavření smlouvy o úvěru) vyhodnotila tak, že je dostatečná k tomu, aby byl žalovaný schopen dostát svým smluvním závazkům v podobě úhrady měsíční splátky ve výši , částka, za situace, kdy tento dokládal řádově vyšší příjmy, nemůže jí soud ničeho zpětně vytknout, neboť nelze její úvahy vycházející z ekonomických modelů a jejích znalostí považovat za nedostatečné, a to i s ohledem na výši úvěrované částky a příslušného RPSN ve výši 5,45 %, zvláště když bylo soudu doloženo, že žalovaný byl své závazky z této úvěrové smlouvy schopen splácet skoro 10 let, z čehož je zřejmé, že po relativně dlouhou dobu se úvahy banky při posouzení úvěruschopnosti žalovaného ukázaly ve vztahu k tomuto úvěru jako správné.13. Soud tedy uzavírání, že banka s žalovaným dne , datum, uzavřela řádnou platnou smlouvu o úvěru, na jejímž základě banka žalovanému poskytla úvěr, který však žalovaný nakonec neuhradil.14. Stran výše částky, kterou má žalovaný za povinnost uhradit na základě této smlouvy o úvěru, soud odkazuje na výše uvedená skutková zjištění vyplývající z výpisu úvěrového účtu, podle kterého na jistině zůstává uhradit částka , částka, . Protože soud posoudil předmětnou smlouvu o úvěru jako platnou, přiznal žalobkyni právo na zaplacení příslušného úroku z propůjčených peněž, jak byl smluvními stranami ujednán v této smlouvě.15. Stran závěru soudu o tom, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit výše uvedené závazky žalobkyni, nikoli bance, soud odkazuje na smlouvu o postoupení specifikované v odstavci 6 tohoto rozsudku, podle níž došlo k postoupení tam vyjmenovaných pohledávek banky, mj. předmětné pohledávky vůči žalovanému, na souča